Informace o kostele sv. Jakuba Staršího

Původ kostela a jeho patron

Kostel pochází z doby kolem poloviny 13. stol. V té době vzrůstal na Příbramsku počet obyvatel hlavně přistěhovalectvím horníků, kteří si v první pol.12. stol. postavili v Bohutíně kostelík Marie Magdaleny. Když nedostačoval, dala majitelka Příbrami Vojslava (sestra bl. Hroznaty z kláštera v Teplé) postavit kostel zasvěcený sv. Jakubovi. Muselo to být do r. 1213, protože toho roku prodala osadu Příbram pražskému biskupství a sama odešla do kláštera v Chotěšově. Budova kostela je poprvé písemně zmiňována 6. 6. 1298.

Apoštol sv. Jakub Starší (též Větší), jemuž je náš kostel zasvěcen, je národním patronem Španělska. On a jeho bratr apoštol Jan (miláček Páně) byli synové Zebedeovi. Pro prudkou povahu se jim říkalo „synové hromu“. Našim předkům sv. Jakub imponoval tím, že patřil mezi apoštoly, které Pán Ježíš nejvíce vyznamenával. Kristus ho spolu se sv. Petrem a Janem bral k důležitým událostem: všichni tři byli při vzkříšení Jairovy dcery, při proměnění na hoře Tábor i při Jeho bolestné úzkosti v Getsemanech. Z apoštolů byl sv. Jakub umučen jako první – kol. r. 42 byl popraven mečem. Jeho hrob ve španělské Kompostele patří k nejslavnějším poutním místům světa.
Sv. Jakub se stal patronem našeho hornického města i proto, že byl v prvém období českého hornictví vyvoleným ochráncem horníků. My známe jako patronku tohoto cechu spíše sv. Barboru, případně sv. Prokopa. Sv. Jakuby známe však ještě dva – ti se občas se s „naším“ zaměňují. Jsou to: Sv. Jakub Mladší – syn Alfeův (byl druhým toho jména mezi 12 apoštoly) a Jakub – “ bratr Páně“ (ten byl příbuzný Pána Ježíše a bratr apoštola sv. Judy Tadeáše, k apoštolům nepatřil, uvěřil až po zmrtvýchvstání a později se stal jeruzalémským biskupem; je to ten, od kterého máme v Novém zákoně List sv. Jakuba).

Věž a vnějšek kostela

Kostel v průběhu staletí svou podobu měnil. Dnes asi nejvíce upoutá svou věží. Zdivo věže se pne do výše 34 m, obvod zdiva je 8,5m x 7,6m a jeho síla je od 1,4 do 2,25 m . Přední dva pilíře jsou 9 m vysoké. Malá zajímavost: dne 22.dubna 1761 udeřil do věže blesk. V mžiku z ní spadly všechny prejzy a bleskem byla velice poškozena, městský archiv ve věži však zůstal nedotčen. Kostel, který byl bleskem též poškozen, zůstal od požáru uchráněn. Proto příbramští na poděkování slíbili, že každoročně o svátku sv. Vojtěcha budou putovat na Sv. Horu (slib byl plněn nejméně do r. 1940).
Schodů ve věži po úroveň střechy je 54: 21 zděných s dřevěným povrchem, 21 kamenných a 12 dřevěných. Varhaník musí vystoupat po 20 + 6 bočních schodech. Pokud by vás zajímal celkový počet stupňů od chodníku až k nejhořejší části, můžeme ho prozradit – 133. Pokud by byla věž přístupná, ve druhém patře byste uviděli hodinový stroj. Ten se natahuje každou hodinu (samozřejmě, že samočinně elektricky). Po zdolání 80 schodů je možné spatřit staré střílny z doby, kdy věž plnila svůj úkol jako součást opevnění. Střílny jsou nyní zazděné, a tudíž je zvenčí nelze vidět. Po 94 schodech se ocitnete tváří v tvář oběma zvonům. V patřičném ročním období byste si navíc mohli popovídat s netopýry. A kdo by měl odvahu, mohl by zcela nahoře pod špicí věže vystoupat po 17 příčkách žebříku až na prkennou podlahu k bočním věžičkám a tam se pokochat výhledem do okolí.

Gotické věžičky u špice věže jsou zhotoveny podle vzoru pražského kostela Panny Marie před Týnem. Tento pseudogotický vrchol věže (tj. napodobenina gotiky), hrot se čtyřmi postranními věžičkami, patří k nejnápadnější z přestaveb kostela z r.1869 (jak si to můžete přečíst v rozích na cifernících hodin). Věž se svými pěti věžičkami symbolizuje ruku vztaženou k nebi. Stejnou věž kromě Týnského chrámu najdete i u Staroměstské vodárny nedaleko Karlova mostu.
Zvony v hlavní věži jsou dva. Menší je bývalý umíráček, který jediný nebyl za války v r. 1942 zabaven. Starší lidé vzpomínají na to, jak byly ostatní zvony při odstraňování spouštěny po lanech dolů. Současný velký zvon Jakub váží 9, 5 q a byl posvěcen 12. října 1952. V průvodu byl vezen na valníku, ze kterého se skutálel na dlažbu, ale naštěstí se mu nic nestalo, a tak svolává k nedělním bohoslužbám dodnes.
Věžní hodiny mají obrácenou velikost ručiček. Takto přemístěny byly v létě r.1842, kdy je opravoval pražský hodinář Balke. Nelibě to nesli i Němci za války, ale změna by vyžadovala tak složitou změnu konstrukce, že od toho bylo upuštěno. Stejně obrácené ručičky má např. i pražská Loreta.
Vně kostela jsou 2 sochy: sv. Jan Nepomucký (z r. 1720) a sv. Jakub na „morovém sloupu“ (na tomto místě je od r. 1971). Na sloupu je nápis s poděkováním za uzdravení z těžké nemoci v r. 1680 a prosba k Bohu, aby všichni obyvatelé města v dalších časech byli uchráněni od morové rány jaká toho roku byla.

Venkovní mříže kolem budovy kostela byly zasazeny v r. 1883, tentýž rok byly upraveny dveře vchodů k otevírání zevně. (V červnu 2003 byla na venkovní severní straně kostela dokončena oprava podezdívek a kovového oplocení).
Fasáda v havarijním stavu byla opravena v roce 1997. Nová omítka stála 4.166.256 Kč, přičemž úhrada z vlastních zdrojů farnosti byla 2.226.256 Kč. Tato oprava byla provedena k 700 letému výročí posvěcení kostela – k roku 1998 (jak je uvedeno na desce kostela).

Vnitřní vybavení kostela – oltáře

Výzdoba kostela je v barokním slohu. Hlavní oltář je z r. 1749 a pochází z Mariánské Týnice , kde bylo r. 1699 založeno probošství plaského kláštera (od cisterciáckého kláštera v Plasech je vzdálena 6 km). V Týnici byla r.1777 dokončena velkolepá stavba chrámu podle G. Santiniho (v r.1920 se velká kopule chrámu zřítila a vše bylo donedávna v rekonstrukci). Sláva Týnice však trvala jen osm let – r.1785 chrám i klášter Josef II. zrušil. Po josefinských reformách byl inventář chrámu rozvezen na různá místa. Do Příbrami byly r.1790 zakoupeny boční oltáře, mramorový oltář s mramorovou mřížkou a cenná železná barokní mřížka (proto na ní můžete vidět pro náš kostel poněkud nelogický opatský znak – mitru). Další části barokní mřížky jsou na děkanství.
Postranní pozlacené dřevěné sochy sv. Jáchyma a sv. Anny (rodiče Panny Marie) ukazují na obraz sv. apoštola Jakuba – také dost nelogicky. Vysvětlení vše objasní: v Mariánské Týnici bylo na tomto hlavním oltáři ve výklenku v zasklené skříni sousoší Zvěstování. A tak rodiče ukazovali na svou dceru Pannu Marii. Sousoší se skříní bylo přeneseno do kostela v nedalekých Kralovicích. My dnes máme onen výklenek zakrytý obrazem sv. Jakuba.
Oltář je zajímavý i po stránce geologické. Je z červeného sliveneckého mramoru. V leštěných černých plochách mramoru jsou krásné zkamenělé exempláře orthocerů (loděnkovitých hlavonožců), živočichů, kteří jsou zachováni z doby před asi 400 miliony let. Vypadají jako světlé „rourky“. Pohladit si je můžete na černých deskách pod sochami rodičů Panny Marie. Jsou vidět podélně a jeden z největších je dole pod sv. Jáchymem. Na malých černých podstavcích těsně pod sochami jsou naopak vidět v příčném řezu – jako kroužky, kolečka či skvrny. Díky těmto prehistorickým živočichům má být náš oltář cennější, než stříbrný oltář svatohorský.
Výše oltáře je 11 m a šíře 8,1 m. S ohledem na svoji výšku byl oltář po převezení do našeho kostela zapuštěn základem asi o 4 m níže do bývalé krypty. Rovněž musely být vybourány boční výklenky ve zdech, aby se mohlo kolem oltáře obcházet.
Pro malé srovnání: mramorový korunovační oltář na Sv. Hoře je až z r. 1924 a je sestaven z mramorových desek. Náš oltář je však z plného masivu mramoru – umíte si představit jeho obrovskou hmotnost?
Zajímavé pro vás může být i to, že v dobách před husitskými válkami měl kostel sv. Jakuba dokonce 7 oltářů. Ve středu kostela byl oltář, kde byla uctívána soška Panny Marie Svatohorské. Ta sem byla přinesena ze zámečku po smrti Arnošta z Pardubic, který zde pobýval.
Za oltářem je ve zdi našeho kostela zachovaná další vzácnost: původní malý gotický výklenek.
Boční oltáře jsou dřevěné, napodobující mramor. Na severním oltáři je Panna Maria se 14 svatými pomocníky, soška Panny Marie svatohorské a nahoře v nástavci je zobrazena Panna Maria Bolestná. Na oltáři stojí dvě velké sochy světců z řádu cisterciáků – sv. Bernard a sv. Robert. Na protějším oltáři tří sv. Janů ( obraz sv. Jana Nepomuckého a velké sochy sv. Jana Křtitele a apoštola sv. Jana Evangelisty) je soška milostného Pražského Jezulátka (posvěcena za války 3. 10. 1943). Nahoře v nástavci je Panna Maria Staroboleslavská – tzv. Palladium země České.

Vnitřní vybavení kostela – sochy a obrazy

Kromě výše zmíněných soch je vzadu pod kůrem socha sv. panny Barbory, patronky horníků, kterou daroval velkoprůmyslník z Vídně, dále socha sv. Terezičky (dodána z Francie r. 1931), sv. Antonína Paduánského a sv. Josefa (též z r. 1931). V průběhu liturgického roku můžete navíc vidět další: Boží hrob je z r. 1908 od řezbáře Jana Procházky. Ten r. 1925 zhotovil i velkou sochu Srdce Panny Marie, která je vzadu na severní straně. Jesličky jsou z r. 1930 od řezbáře Adolfa Koppa z Podlesí, od něho máme i sochu Srdce Pána Ježíše z r. 1925 ( umístěna vzadu na jižní straně) a misijní kříž proti kazatelně. Za nejcennější obraz je považován „Kristus u sloupu“ (od neznámého mistra), který visí nad pravým bočním vchodem (sloup k bičování je vidět zcela vpravo).
Na omítce je 9 nástropních a bočních obrazů. Na stropě jsou to: Tělo Páně připravené k pohřbu, Narození Páně, Večeře Páně, Kristus se po vzkříšení zjevuje Petrovi, Ježíš pláče nad Jeruzalémem. Nad sakristií vidíme dva: svatého Cyrila a Metoděje vítá na Velehradě kníže Rostislav (v pozadí přinášejí z Krymu ostatky sv. Klimenta) a dále je zde sv. Václav se sv. Ludmilou při rozdávání almužny. Na vítězném oblouku jsou rovněž dva obrazy: na vnější straně je Pán Ježíš obklopený znaky evangelistů (vlevo je Panna Maria a sv. Jakub, vpravo sv. Josef a sv. Prokop), na odvrácené vnitřní straně oblouku je obraz Seslání Ducha svatého. Autorem nástropních obrazů (z r. 1876 – 1883) je malíř Jan Umlauf, od něho pocházejí i obrazy křížové cesty.
V severní předsíni je barokní kříž a socha sv. Jana Nepomuckého, v jižní je socha sv. Judy Tadeáše (posvěcena 1. 8. 1948) a obraz sv. Marie Goretti, panny a mučednice. Sv. Juda je znázorňován s kyjem, nástrojem svého umučení, a v druhé ruce drží obraz Krista. Těm, kteří by se rádi něco dozvěděli o sv. M. Goretti, patří následující řádky. Narodila se 16. 10. 1890 v Itálii. V jednom domě s ní a jejími rodiči bydlel vdovec Serenelli a jeho syn Alessandro. Když bylo Marii 10 let, zemřel jí otec a ona se od té doby musela starat o domácnost a o mladší sourozence, aby matka mohla pracovat na poli. Marie vařila pro obě rodiny a jedlo se také společně. Mladík Alessandro nepoznal ve svém mládí dobrý příklad. Otec pil, matka mu brzy zemřela a několik let byl námořníkem, což na něj také nepůsobilo příznivě. Mladičkou Marii se pokoušel přinutit, aby mu byla po vůli. Dvakrát se jí podařilo ho odrazit. Alessandro však číhal dále a opatřil si dýku. Po třetí Marii napadl 5. července 1902. Protože se houževnatě bránila, nemohl se jí zmocnit a pobodal ji. V nemocnici si jí vzhledem ke zraněním netroufali uspat, a proto byla operace nesmírně bolestivá. Mladá dívka měla zašito 14 hlubokých ran. Vrahova dýka zasáhla dívčiny plíce, okolí srdce a vnitřností. Marie přijala svátost umírajících a 6. 7. při slovech „jako i my odpouštíme našim viníkům“ zemřela. Její matka zažila její prohlášení za blahoslavenou (25. 4. 1947) i za svatou (25. 6. 1950). Alessandro Serenelli byl odsouzen k 30 letům žaláře. Byl propuštěn po 28 letech a začal žít úplně novým životem jako člen kapucínského řádu ve III. řádu sv. Františka, tzv. kajícníků. Zde byl jeho život takovým životem modlitby a smíru, že strhával i ostatní. Památka sv. Marie Goretti se slaví 6. července.

Vnitřní vybavení kostela – ostatní předměty

Nejcennějším předmětem kostela je cínová křtitelnice z r. 1511, zhotovena příbramským kovářem a zvonařem Janem ke chvále Nejsvětější Trojice, jak hlásá latinský nápis nahoře. Její nohy mají podobu starců, kteří si drží rukama vousy. Na plášti jsou reliéfy sv. Petra a Pavla, sv. Jana Evangelisty a sv. Judy Tadeáše. Po stranách jsou ve lvích tlamách dva kruhy, pod vnitřním okruhem jsou vyryti dva kozlové vztyčení proti sobě. Na kotli nahoře je dvouřádkový latinský nápis v gotickém písmu, který začíná slovy „anno domini milesimo quingentesimo undecimo…“, čili v překladu „Léta Páně 1511…“
Cenná je rovněž kazatelna. Je na ní latinský nápis prozrazující původ z Mariánské Týnice. Česky zní:Coelestinus, opat cisterciánský přízní a podporou Tvůrce, za obdivu tvorů vybudoval s velikou láskou.Letopočet utajený v kryptogramu udává rok 1736. V r. 1945 bylo na kazatelně obnoveno pozlacení i písmo.
Dvě závěsné lampy na řetězech před bočními oltáři darovaly kostelu v r. 1890 manželka učitele a manželka kostelníka. Plynové osvětlení bylo do kostela zavedeno r. 1903, celkem 22 hořáků. Tehdy úžasná věc, ale po 32 letech způsobilo požár: 29. dubna 1935, při upravování hlavního oltáře k májovým pobožnostem, se od plynových plamenů vzňala látková dekorace. Oheň zasáhl i tehdejší obraz sv. Jakuba, který úplně shořel. Naštěstí to byla necenná kopie od malíře samouka. Dne 2. února 1936 byl posvěcen obraz nový (nynější) od akademického malíře Fr. B. Doubka.

Další zajímavosti

V našem kostele můžete najít na třech místech i městský znak. Jeden je na opěře lavice proti sakristii, druhý na vítězném oblouku a třetí je na hlavních dveřích. Čtvrté vyobrazení vidět nemůžete, je ukryto pod kobercem na krycím kamenu krypty a je již zcela sešlapáno. Vytesal ho kameník Spinetti, který však zemřel dříve, než za práci dostal zaplaceno. A tak „závidění hodnou“ odměnu dali vdově Eleonoře – byl to pouhý sud piva. Asi proto, aby mohla zapít svůj žal.
Na závěr vyjdeme vstříc těm zvídavým, kteří by rádi poodhalili tajemství kostelní krypty a umožníme jim malé nahlédnutí. Ovšem pouze písemné. Krypta byla zřízena r. 1401 a rozšířena na poč. 18. stol.. Dne 27. 6. 1883 bylo v kryptě nalezeno 49 dubových rakví, nejstarší z r.1768, nejmladší z r.1782. Dne 30. 8. 1971 provedla průzkum krypty skupina odborníků za přítomnosti děkana J. Doležala. Dovnitř mohli vniknout pouze okénkem na jižní straně kostela. Uvnitř nalezly rakve, mnohé otevřené, těla byla ztrouchnivělá, pouze mumifikované pozůstatky asi 15ti leté dívky byly i s pohřebním rubášem dobře zachovány. Na některých rakvích byly olověné destičky s nápisy. Podrobnosti s fotografiemi jsou uloženy na děkanství.

Hřbitovní kaple

Základní kámen hřbitovní kaple Svatého Kříže byl slavnostně položen na pondělí velikonoční 22. 4. 1878, v době rozšiřování hřbitova na Panské louce. Původně nebyla kaple postavena jako „hřbitovní“, ale bylo jí potřeba proto, že kostel sv. Jakuba nedostačoval (hlavně při školních bohoslužbách). Ještě po šedesáti letech v ní byly slouženy o nedělích a svátcích mše sv. pro hochy a až v této době se odtud začínaly konat i pohřby. Posvěcení kaple se konalo 23. 6. 1879, kdy biskup K. Průcha vložil do oltáře ostatky sv. Cecílie a sv. Jana Nepomuckého. Proto byly r.1881 po stranách vítězného oblouku pověšeny obrazy těchto světců (od J. Umlaufa). V kapli je kříž, který do r.1931 býval v kostele sv. Jakuba. Pod kůrem je zavěšený starý obraz „Umučení sv. Jakuba“. Ten rovněž býval v kostele sv. Jakuba, a to na hlavním oltáři. Populární děkan a spisovatel Prokop Ondrák o něm kriticky napsal do Včely, že je to dílo neveliké a zvláště kat, jenž zadkem k lidu obrácený stojí, může panu malíři děkovati za pěkné červené kalhoty, jejichž křiklavá barva všechno ostatní na obraze převyšuje.