A zase další z postů
„Šestnáctkrát to musíte zapomenout, teprve
pak si to zapamutjete,“ říkával nám náš latinář.
Nevím, jestli jsem látku zapomněl skutečně šestnáctkrát,
ale v každém případě dotyčný profesor
vyjádřil životně známý fakt, že opakovat se musí,
a neplatí to puze pro studium. Autoškolu jsme dělali
během studií, a kdo jsme neměli možnost jezdit,
sedli jsme si za volant až po několika letech.
Něco v nás sice zůstalo, ale prakticky to znamenalo
učit se jezdit znovu, měli jsme jen ty „papíry“.
„Šestnáctkrát to musíte zapomenout, teprve
pak si to zapamutjete,“ říkával nám náš latinář.
Nevím, jestli jsem látku zapomněl skutečně šestnáctkrát,
ale v každém případě dotyčný profesor
vyjádřil životně známý fakt, že opakovat se musí,
a neplatí to puze pro studium. Autoškolu jsme dělali
během studií, a kdo jsme neměli možnost jezdit,
sedli jsme si za volant až po několika letech.
Něco v nás sice zůstalo, ale prakticky to znamenalo
učit se jezdit znovu, měli jsme jen ty „papíry“.
Za deset dní od vydání tohoto čísla Jakuba
bude Popeleční středa, začne velká doba postní.
Každý rok stejně, čtyřicet dní před Velikonocemi
známý stereotyp. Popelec na čele, projít si svůj život,
najít si nebo si prostě vymyslet nějaký postní
úkol, předsevzetí. Před Velikonocemi naprostá
většina z nás jde ke svátosti smíření, bohužel
(nebo bohudíky?) pro množství kajícníků krátce,
takřka formálně. A jsou tu Velikonoce – a pak
zase všechno to znovu za rok…
Kolik už jsme absolvovali těchto svatopostních
období? Jistě, formálně to opravdu funguje
stále stejně. Kolik jsme si už dali předsevzetí, úkolů,
o co všechno jsme se snažili anebo se chtěli
snažit? A to vše s tím nejlepším úmyslem – zlepšit
se anebo aspoň zastavit takové to „ujíždění dozadu“.
Je jistě dobré snažit se nějak svůj život vylepšit.
Ale v podstatě jde o to, přes všechnu časovou
tíseň a mnohé starosti, udělat si chvíli čas, zastavit
se a položit před Boha svůj život. Stejně jako loni a
předchozí roky. V tichu duše si položit ty základní
otázky a také ty osobní konkrétní otázky:
Kdo jsem a kam jdu? Kdo je Bůh – a kým je
pro mě. To znamená – kým by měl být a kým pro
mě skutečně je? Kdo je pro mě Ježíš? A jak vnímám
jeho přítomnost ve svém životě, v životě své
rodiny, svých bližních? Jak je to s mým osobním
vztahem k němu, tedy s mojí vírou? Za co mám
a chci děkovat? Kde je moje „Achilova pata“, kde
nestačím a nikdy stačit nebudu? S čím musím
přicházet za Ježíšem a prosit, aby doplňoval, čeho
já nejsem schopen? Připomenout si, že Bohu nejde
o mé výkony, v podstatě ani ne o kvalitu, „jen“
o tu snahu. Jde mu především o to, abych mu naplno
důvěřoval a přicházel k němu se vším tím
hezkým, co jsem s jeho pomocí udělal, i se svými
prohrami…Abych se snažil, ale zároveň mu
všechno vkládall do rukou.
Je to tedy každý rok to stejné, a přesto nové
nastartování. Jestli se vidíme stále na stejném místě,
není tak důležité. My jsme toho možná moc
neudělali, jen jsme chtěli jít stále s Ježíšem, jeho
cestou. Ale Ježíš toho hodně udělal! A tak si také
připomeneme, že to nejsme jen my, kdo se snaží,
ale je to také a především Ježíš Kristus v nás, že
v nás působí svým Duchem. V tom je naše naděje.
Prostě oživit to, co jsme si před oči stavěli na začátku
nového postu, co bylo zaprášeno nebo i přikryto
mnoha událostmi, starostmi a tempem života.
Nechci zde říkat, že se nemáme o nic snažit a nic si nepředsevzít. Ale to je opravdu v nejlepším
případě až na druhém místě. Podstatná je
ona vnitřní motivace. Tu v nás povzbuzuje Duch
svatý, ale naši součinnost k tomu nutně potřebuje.
Přeji všem farníkům a čtenářům „Jakuba“
požehnanou dobu postní, znovuoživení vztahu
k Bohu, ke Kristu, a především tu velkou milost
– zachycení toho nádherného vztahu, který
k nám On má!
Farář u sv.Jakuba