Boží požehnání

Na minulém kněžském dni měl
velmi zajímavou přednášku polský
kněz, profesor Zbigniew Szcepan
Formilla, přednášející již osm let
v Římě; rád bych se s Vámi o některé
části této přednášky podělil, tak jak
mně jeho slova zůstala v paměti.

Boží požehnání, milost

Na Boží milost spoléháme, o ni
prosíme, vnímáme ji jako rohodujícího
činitele veškeré úspěšnosti.
Pán Bůh nás však chce mít dospělými
jedinci, svobodnými a zodpovědnými.
Tak jako každý otec (či matka)
neomezuje své děti tím, že by
za ně všechno dělal a pak sledoval,
jak na něho obdivně zírají, ale dává
jim svobodu, zodpovědnost, a tím
jim umožňuje plně rozvíjet jejich lidství
a osobnost, tak i Bůh nám dal určité
schopnosti, dispozice, vybavení
na cestu životem; dává nám sílu, abychom
tyto dary ve svém životě rozvíjeli
a „investovali“. A to už je ta Boží
milost, jeho požehnání. Jde o součinnost
Boží pomoci (milosti) a našeho
osobního nasazení. Ne tedy čekat, co
se stane nějak samo od sebe, co Pán
Bůh udělá. Ale radovat se ze své svobody,
kterou mně dává Bůh, a používat
veškerou svou tvůrčí fantazii, kreativitu,
své schopnosti. A své rozhodování.
A Bůh se z naší radosti nad
naším dílem raduje s námi.
S tím souvisí i postoj člověka
ve stáří nebo zatíženého nějakým
handicapem, v neúspěších apod.
V takovém stavu často člověk rezignuje
nebo se více či méně poddává
osobnímu či společenskému omezení
(srv. např. odchod do důchodu).
A ocitá se v poloze člověka, kterého už
nic nečeká, který už má všechno za sebou,
který už vlastně čeká jen na smrt.
To ale v žádném případě není
Boží vůle. Život není nikdy „čekání
na smrt“. Jestli zítra umřu, tak dobrá:
ale dnes ještě budu pracovat, co mi
síly stačí, co mně schopnosti dovolí.
Protože Bůh je se mnou, žehná mně,
to znamená – dává mně sílu a schopnost
k činnosti. Možná oproti dřívějšku mám sil mnohem méně, možná
mně zbývají už „jen“ vnitřní síly,
k modlitbě; ale ty, které mně zbývají,
dávám k dispozici. Bohu, lidem
a nakonec i sobě. A tak stále, i ve stáří,
rostu ve svém lidství, jako osobnost.
Dalo by se říct – dokud mě
tady Pán Bůh nechává, tak zde mám
svůj úkol. Bůh prostě se mnou počítá
a pořád mě vede dál. Takovýto postoj
také dává mnohem silnější motivaci,
vůli a radost k životu, i kdyby se mně
zdál, anebo by skutečně byl sebetěžší.
Takže – každý vzdech typu „Už tu nejsem
k ničemu“ nevyjadřuje Boží vůli
s námi. Naopak – díky, Bože, za každý
další nový den, dej, ať v něm mohu
být pro tebe užitečný/á.
V přesile protivníka se člověk někdy
oprávněně vzdává. Ale věřící člověk
se nikdy nevzdává, vždyť Bůh mu
žehná – je s ním. Ježíš Kristus nerezignoval,
nevzdal se – to raději vzal kříž…

far