Kdyby to byl váš příběh

Nakouknutí

Setkal jsem se s jednou starší
paní, která mne znala již jako
kluka školou povinného. Prohodili
jsme několik vět:
– Ahoj. Dlouho jsem tě neviděla.
Jak se máš?
– Dobrý den. Děkuji za optání.
Nestěžuji si, mám se dobře.
– Vážně vypadáš spokojeně.
Zhubnul jsi a vypadáš nějak
mladší.

– To je ta pravidelná modlitba.
A také tu a tam nějaký výšlap
do přírody.
– Počkej, nedělej si z toho legraci.
– Nedělám. Vážně je to tou modlitbou.
Jsem spokojený.
– Hele, nedělej si z toho legraci,
to jsou vážné věci. Chodíš do
kostela?
– Každou neděli v osm mě tam
najdete. Přijďte, dáme řeč.
– No to nééé. Já tedy do kostela
taky chodím, ale jenom tak nakouknout
přes mříže, když jdu
přes náměstí. Docela často…
Po několika dalších větách
jsme pokračovali každý svou cestou.
A mně přitom vrtalo hlavou,
proč lidi chodí do kostela „jenom tak se kouknout“. Nezajímá je to
nebo mají obavy, že by při mši
svaté nevěděli, „co a jak“?

Pavel Švarc