KDYBY TO BYL VÁŠ PŘÍBĚH

„Co jim mohu dát? Co jim mám
dát?“ uvažoval před první hodinou
náboženství. V té době seděl již ve třídě
na faře, do začátku první hodiny
zbývalo dvacet minut. Podíval se
na metodiku schválenou Českou
biskupskou konferencí před několika
roky.

Výuka náboženství

„Co jim mohu dát? Co jim mám
dát?“ uvažoval před první hodinou
náboženství. V té době seděl již ve třídě
na faře, do začátku první hodiny
zbývalo dvacet minut. Podíval se
na metodiku schválenou Českou
biskupskou konferencí před několika
roky. Stálo tam: „Prohlubování
ctností víry, naděje a lásky a skrze
ně prohlubování schopnosti vidět
za viditelným světem Boží svět
a vstupovat s ním do vztahu. Prohlubování
prožívání svátostí v církvi.
Formování svědomí a výuka poznávat
v Desateru jeho křesťanské naplnění,
Boží království jako to, co dává
smysl křesťanskému úsilí o mravnost.
Ukázat obraznost biblické výpovědi na existenciálních otázkách
člověka.“ Pomyslel si, že je to sice
hezké, odpověď na to, o čem s nimi
hovořit, mu to však nedávalo. „Nechám
to na nich, jsou to přece již velké
slečny a mladí džentlmeni.“ Rozhodl
se právě s prvním nesmělým
dívčím zaťukáním na dveře. „Dobrý
den.“ Vstoupila první žačka.
Za chvíli jich byla pěkná skupinka:
pánové a dámy od třinácti do šestnácti
let. Radost pohledět. Jenom v těch
očích byla spousta nevyslovených otázek:
„Jaké to bude? Co po nás bude
chtít? Musíme sem chodit?“ Po nezbytném
představení a organizačních
otázkách je nechal vyprávět o prázdninách,
jak si odpočinuli, co dělali a co
by dělat chtěli. Na otázku, co od výuky
náboženství očekávají, se dověděl
téměř jednohlasné a zdvořilé „Nic.“
A tak se vrátil raději k tomu, co je baví,
nebaví, zlobí nebo naopak nadchne.
Záhy skončili u vztahů. Nejen mezi
nimi navzájem, ale i u vztahů k rodičům
a zpět od rodičů k nim. Prý všude
slyší, že jsou to puberťáci a že je to přejde.
Jenomže oni nechtějí, aby je TO
přešlo. Jsou prostě jiní, hledají své místo
ve světě. Cítí se zodpovědnými a nechtějí
být považováni za ty malé děti!
První poznávací hodina se nachýlila
ke konci. Dál nebylo co řešit. Věděli,
kdy se sejdou příště, a on věděl, jaké
bude téma té první výukové hodiny.
Týden nato začal rozcvičkou
v podobě krátkých otázek: „Jak se
vám vedlo? Co se podařilo? Co mohlo
být lepší? Jak ve škole? Co kamarádi?
Stalo se něco, co mělo být jinak?…“
„Musela jsem s našima
na chalupu, i když jsem nechtěla.“
„Táta mi řekl, že mě nepustí k babičce
na prázdniny. Před tím mi to ale
slíbil.“ „Já dostal vynadáno, ani nevím
proč a za co.“ Bezprostřední odpovědi
potvrdily zamýšlené téma.
„Dobrá,“ řekl jim, „jdeme na to.“
A na tabuli napsal: „Cti otce svého
a matku svou.“ Nastalo ticho. „Co
vám to říká?“ zeptal se. Dověděl se,
že je to čtvrté přikázání, že mají být
hodní, že jsou rodičům vděční za život
a za vychování, že jim mají dělat
radost, že se mají všichni rádi
a tvoří rodinu, a spoustu dalších věcí.
Bylo to takové vzorné, takové očekávané,
takové bezchybné a nenapadnutelné,
takové… jako na hodině
náboženství. Jenom ty oči. Ty jejich
oči se zase vrátily do pohaslé polohy.
Vypadaly stejně jako před týdnem,
než spolu začali mluvit. Z ničeho
nic zmizely ohníčky zájmů, které
se v nich ještě před chvílí zračily.
Rozhodl se, že s tím něco udělá.
„Pojďte, něco vás naučím,“ změnil
téma. Potom jim vysvětlil techniku,
které se říká „bouření mozků“
a kterou pracují třeba manažeři ve velkých firmách na poradě. Dohodli
se, že si ukážou nějakou věc,
oni budou říkat to první, co je napadne,
třeba k čemu to je dobré, co by se
s tím dalo dělat, jaké to má vlastnosti
atd. On to bude všechno zapisovat
na tabuli. Potom to společně vyhodnotí.
Kývli. Vzal tedy do ruky obyčejnou
propisovací tužku a nahlas
řekl: „Tužka.“ Slova jako „psaní, dopis,
modrá, známka, učení, sešit…“
pršela z jejich úst jedno za druhým.
Pochopili a přijali, oddechl si. A pomaloučku
se začal vracet k původnímu
tématu.
Připomněl, že se jedná o týmovou
práci, že se takto řeší ve firmách
i obtížné úkoly, že výstupy mohou
být i překvapivé, vždycky jsou však
zajímavé, pravdivé a kvalitní, a že
takto manažeři řeší i nové věci. Naučili
se, že stejně mohou pracovat nejen
s věcmi, ale i např. s vlastnostmi
nebo jinými skutečnostmi. Mezi tím
zvolna došel k tabuli a řekl: „Zkusme
to.“ A dal do rámečku dříve napsané
„Cti otce svého a matku svou.“, otočil
se k nim, ukázal mezi ně rukou
a nahlas zvolal: „Co vás napadá jako
první?“ „Výstraha – hrozba – zlobení
– respekt.“ To byla první čtyři slova,
která zazněla.
Výstraha – hrozba – zlobení – respekt.
To je to první, co mladého člověka
napadne, když slyší „Cti otce
svého a matku svou.“! To je to, co se
skrývá v podvědomí pod naučenými
odpověďmi.
Uvědomoval si, že to není věc
těch mládežníků. Jednak je to opravdu
kolektivní dílo a jednak je to nepochybně
něco podmíněného. Něco,
co bylo vyvoláno nějakým méně příjemným
zážitkem nebo situací. Nepochyboval
o tom, že někde ještě
hlouběji v mysli těch úžasných mladých
lidí je opravdová a skutečná láska
k rodičům.
To, čím si již tak docela jist nebyl,
bylo právě povědomí oněch „dospěláků“.
Vědí rodičové, jaké rozpoložení
mohou svým jednáním u dětí nastavit?
A zajímá je to vůbec? Tuší, jak
to ovlivňuje život jejich potomka?
Rozhodl se těch rodičů zeptat.
Proto vzal do ruky pero a napsal
do farního časopisu. Pěkně v době
adventní, kdy všichni zpytujeme
svá svědomí. Tak, aby i oni měli čas
o věci přemýšlet. Slíbil si, že jim zdůrazní,
že takový názor rozhodně nelze
generalizovat, že jim připomene,
že se jedná o kolektivní dílo mladých
lidí, a ujistí je, že mohou dál setrvávat
v dobrém přesvědčení oficiálních
projevů svých ratolestí. Anebo nemusí.
Že je to opravdu a jenom na nich.
A také si řekl, že jim napíše, že se tohle
všechno stalo někdy před dvěma
roky v úplně jiném neznámém městě a jakákoli podobnost s nimi či jejich
dětmi je čistě náhodná.
Nakonec, těsně před odesláním,
připsal otázku: Umíme naslouchat
svým dětem?

PAS