Kdyby to byl váš příběh

5. 6. 2009

Ad: Kdyby to byl váš příběh – dopisy
na školu v přírodě

Když jsem v minulém čísle Jakuba četla
článek z rubriky Kdyby to byl váš
příběh, nejprve jsem si říkala, zase jeden
hrůzný zážitek šikany, ale na konci
jsme zjistila, že pointa byla docela
jiná. A proto chci na příběh zareagovat
zvláště nyní, před prázdninami. V příběhu
nakonec zaznělo, že příčinou
problémů holčičky byly „nešťastně psané“ dopisy jejích rodičů, kteří mají
dceru moc rádi. I my jsme se na táboře
setkali s podobným problémem. Rodiče
to myslí na začátku dobře, mají
o své děti přirozeně obavy a chtějí pro
ně to nejlepší. Mají strach, aby se dětem
nestýskalo. Ale ruku na srdce – častěji
se více bojí rodiče než děti samy. Věřte
mi, že děti se dokáží se steskem poprat
a pro svůj dobrý vývoj tento boj potřebují
zažít. V dobře vedeném kolektivu
a připraveném programu nakonec
na stesky nemají ani pomyšlení. Naopak
se velmi těší, až budou moci rodičům
říci, co všechno hezkého zažily.
Takže opravdu se kolikrát daleko více
stýská rodičům než dětem a z toho
pak mohou vznikat problémy. Zvláště
tehdy, pokud rodiče svůj stesk ventilují
a mluví o něm před dětmi. Ty se pak
cítí viny za to, že rodičům je smutno,
protože ony jsou pryč. Není to prohřešek
nás dospělých na dětech, které
máme tolik rádi?
Proto bych chtěla napsat pár rad týkajících
se psaní dopisů dětem na tábor
nebo školu v přírodě:
1.Nejprve si zjistěte, zda vůbec vedoucí
či učitelé umožní, aby děti
dopisy dostávaly. Někdy (zejména
pokud jde o kratší pobyty) dopisy
psát nedoporučují právě proto, aby
se děti „neroztesknily“. Pokud dětem
dopisy přesto píšete, dostanou
je většinou až na konci pobytu.
2.Dopisy psát můžeme – kolik?
Plně dostačující je, když dítě obdrží
jeden až dva dopisy za týden
vzhledem k tomu, že dětem píší
i ostatní příbuzní. Většinou se pak
totiž děti stresují z toho, že nestíhají
v rámci programu na dopisy
odpovědět. A nebo je časté dopisy
vedou ke smutku. Proto je dobré se
s příbuznými domluvit.
3.Co psát? Pište o obyčejných věcech
– jak chodíte do práce, staráte
se o domácnost, co vás potěšilo,
jaké bylo počasí. Na co se těšíte –
až vám bude syn/dcera vyprávět,
co všechno pěkného zažili, v co
doufáte – že se má syn/dcera dobře,
zažívá spousty legrace, něco
pěkného a nového se naučil/a,
chodí se koupat (v případě hezkého
počasí).
4.Čeho se při psaní vyvarovat?
Všech vět typu: stýská se nám
po tobě; je nám bez tebe smutno;
už se nemůžeme dočkat, až přijedeš;
chybíš nám; je tu bez tebe tak
prázdno…Dále všech vět a slovních
spojení, které by negativně
popisovaly vedoucí, děti, program,
jídlo. Např: doufám, že se k tobě
vedoucí/ děti nechovají ošklivě;
snad vám špatně nevaří aj.
5.Jak dopis zakončit? Co nejstručněji:
Máme Tě rádi, Tvoje mamka
a Tvůj taťka.
6.Tip: pokud máte obavu z toho,že nevíte, co psát do dopisu, abyste
ho „pozitivně zaplnili“, pak zvolte
pohled. Uděláte dítěti dvojnásobnou
radost – bude mít hezký a pozitivní
pozdrav od rodičů a k tomu
pěkný obrázek.
Pokud vám děti nestihnou z tábora
napsat, nezlobte se na ně a nebuďte
smutní. Je to známka toho, že mají pořád
co dělat – hrát si s kamarády a že
je o ně dobře postaráno. Pokud by se
něco vážného dělo, pak jistě dostanete
zprávu od vedoucích.
Děti nepotřebují dlouhé dopisy – stačí
jim, že dostanou pozdrav a vědí, že jste
na ně nezapomněli a máte je rádi. To je
podstata dopisů, pohledů a přání.
Těchto pár rad jsem si dovolila sepsat
na základě mé desetileté zkušenosti
coby vedoucí na táboře a z pozice učitelky
se zkušeností ze škol v přírodě.

Markéta Marková

farní zpravodaj Jakub:

Nejbližší událost:

Kdyby to byl váš příběh