Kdyby to byl váš příběh

O výchově

S dětmi je někdy kříž. Postaví
si hlavu a ne a ne udělat, co je
potřeba. Marně jim člověk vysvětluje,
marně se dovolává zdravého
rozumu. Mladý muž či budoucí
slečna mají svůj svět.

Nějaký rozum
je nevzrušuje. Vědí, co chtějí,
a nechápou, jak po nich může někdo
z dospělých chtít něco jiného.
Dospělí mnohdy selžou, vřísknou,
či dokonce napřáhnou ruku. Tak
zajednají ti méně trpěliví a, co si
budeme povídat, ti méně vzdělaní.
Má-li dítě štěstí a narodilo se do rodiny,
kde mají povědomí o správné
výchově, odpoutají rodičové jeho
pozornost, nabídnou mu náhradu
formou hry a je vyřešeno.
A takhle to trvá nějakých plus
minus deset let. Potom přichází
období, kdy se mladý člověk začíná
vymezovat vůči ostatním
i vůči světu. Tenhle čas je zpravidla
provázen neporozuměním
z jedné i druhé strany. Mládežníci
nechtějí již být „v područí“ rodičů
a ti zase odmítají uznat jakoukoli
samostatnost, odpovědnost
a názor toho jejich synáčka či
dcerušky. A tak spolu nekomunikují.
Vzájemné pošťuchování
či dráždění a popichování časem
ustane. Táta s mámou uznají, že
mají doma již „dospěláka“, a je
klid. Takových nějakých třicet,
pětatřicet let. Ty uplynou. Táta je
stále tátou, jenom je mu něco kolem
sedmdesátky, no a synek je
stále synkem (či dcerka dcerkou),
jenom jsou již „střední generací“
a unaveně žijí naplno. To znamená:
stíhají práci, pečují o rodinný
dům či byt v soukromém vlastnictví,
pomáhají dospělým dětem,
balancují na hraně státi se
babičkou či dědou a … – starají
se o rodiče.
Že je to někdy složitější než
péče o malé děti, dokazuje příběh jednoho pětačtyřicetiletého muže.
Říkejme mu třeba Petr. Ten se při
návštěvě rodičů dostal do zvláštní
situace:
Oba rodičové byli na zahradě.
„Ahoj, pojď nám pomoct!“ znělo
zdaleka otcovo pozvání. „Co děláte?“
„Jdu pálit posekanou trávu,“
odpověděl Petrův táta. „Počkej,
to se nesmí. To je zakázáno,“ oponoval
Petr. „Nepovídej, už jsem
rozhodl. Převleč se a pojď,“ trval
na svém otec. „Ne, to se nesmí,
kdyby takhle jednali všichni, tak
se tady za chvíli udusíme,“ bránil
se Petr. „Už jsem řekl!“ „Ne. Je to
hloupost. Trávu dáme na kompost
a je to!“ „Ne! Spálíme to!“ „Ne!“
Spor nabíral na otáčkách, když najednou
vypjatou atmosférou třesklo
otcovo „Tak běž třeba do… Nech
mě to tahat samotného. Ať u toho
padnu!“
Stop! Konec vyprávění. Příběh
sice nějak pokračoval. Pro nás je
ale důležité uvědomit si, co se stalo.
Mně osobně to připomíná vydírání.
A upřímně říkám, že bych nevěděl,
jak se na Petrově místě zachovat.
Co byste v tom momentě udělali
vy? Nebo máte (měli jste) pouze
a jenom vzorné rodiče?

Pavel Švarc