Kulturní revue: Psancem
Životopisem premonstráta Heřmana Josefa Tyla otevíráme novou rubriku Jakuba. Chtěli bychom se s Vámi podělí o zajímavé knihy filmy nebo i další kulturní události. Zároveň bychom Vás chtěli oslovit, abyste se stali aktivními přispěvateli do této rubriky. Pokud jste něco zajímavého četli nebo shlédli, neváhejte se podělit prostřednictvím této rubriky s ostatními.
Vlastní životopis tepelského opata Heřmana Josefa Tyla (vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2006)
Autor v této knize vypráví velmi osobitým způsobem o svém životě od zatčení jednotkami SS v roce 1942 přes krátkou dobu svobody od roku 1945 do roku 1950, kdy byl opět zatčen komunistickou bezpečností až po podmínečné propuštění v roce 1958. Autor patří k té „nešťastné“ generaci, která podstatnou část svého produktivního života strávila dlouhá léta jak v německých koncentračních tak později i komunistických lágrech a navíc v obou případech naprosto nevinně.
Autor suše popisuje brutální praktiky vyšetřovatelů, kteří se velmi podobným způsobem snažili z Heřmana získat podpis pod křivá obvinění. V tomto směru byla svoji ďábelskou rafinovaností úspěšnější až STB.
Heřman nejprve prošel věznicemi gestapa v Jihlavě a v Brně s dále koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu, přičemž často se ocitl velmi blízko smrti. Pro jeho přežití bylo pravděpodobné klíčové, že se v Osvětimi stal ošetřovatelem, ale pochopitelně i jeho pevná víra v Boha. Jako ošetřovatel rovněž přišel i do Buchenwaldu, kde se z něho dokonce později stal prosektor a jako takový pitval na 2000 spoluvězňů.
Po osvobození Buchenwaldu při převozu do Francie onemocněl tyfem. Do farnosti v Nové Říši se vrátil až v srpnu 1945. V lednu 1946 je k velké nelibosti novoříšských farníků poslán působit do Teplé. Komunisté v Nové Říši si dokonce
do svého volebního programu dali slib, že si vynutí Heřmanův návrat a přestože zde byli vždy v menšině, volby díky slibu, který nikdy nesplnili, vyhráli.
Cesta komunistickými žaláři je podobně krušná a dokonce více nepřehledná, protože Heřman neměl dlouhou dobu ponětí o tom, kde se zrovna nalézá. Při čtení zážitků z komunistických věznic Vás mimoděk může napadnout, zda komunistické vězení nebylo horší než koncentrační tábory. A skutečně po několika stránkách zjistíte, že tutéž myšlenku vyslovil i Heřman: „Již nevím, co to bylo za konfliktní situaci, která mě vyprovokovala k výroku, že je to zde horší než v koncentračním táboře“.
Za zmínku ještě stojí několik postřehů z této knihy. V první řadě je to kontrast poválečné atmosféry ve Francii a tehdejším Československu. Zatímco „…v Paříži všechno dýchalo radostí z nového míru…“, u nás byl „…čas nasátý krví
a slzami, mstou a nenávistí…, kdo by byl schopen do kolébky nového úseku dějin vložit lásku – věřící, zbožný lid – byl zakřiknut, a tak vše počalo páchnout odvetou, kariérou, touhou po moci a lsti, lži
a podvodu. Myšlenka smíru byla odsouzena na kříž…“.
Zatímco američtí vojáci vozili do osvobozeného buchenwaldského táboru obyvatele nedalekého Výmaru na osobní svědectví o nacistických zločinech páchaných po několik let jen několik kilometrů od nich a zatímco bylo možné slyšet jen pláč a vzdychání Výmarčanů „…můj Bože, můj Bože, my jsme to nevěděli…“, u nás nikdy k takovéto „léčbě šokem“ nedošlo, možná i proto, že nikdo nemohl říci, že
o praktikách v komunistických žalářích nevěděl.
V koncentračních táborech se Heřman seznámil s celou řadou komunistických prominentů, kteří po roce 1948 působili ve vysokých funkcích. Za mnohé jmenujme ministra Čepičku, kterému v Osvětimi zachránil život. Komunisté však byli schopni poslat na popravu i své soudruhy, těžko se tedy mohl Heřman dočkat nějakého vděku.
Heřman prožil část svého vězeňského života i v blízkosti Příbrami v táboře Vojna. Po propuštění z vězení působil v duchovní službě pouze v letech 1964 – 1974 a pak až od roku 1987. V roce 1989 byl zvolen opatem tepelské kanonie. V roce 1992 z důvodu těžké nemoci rezignoval,
o rok později umírá.
Kniha rozhodně stojí za přečtení. Možná by jí pomohlo, kdyby vzpomínky autora byly profesionálně zpracovány – čtenář se zvláště v době komunistického vězení ztrácí v čase i prostoru. Intuitivně proto hledá datovaný životopis, který je v závěru knihy skutečně uveden.
Hodnocení: ****
Jan Cikler