Liturgie mše svaté

Sestry a bratři, mše svatá – eucharistie je vrcholem našeho duchovního života a také místem nejčastějšího setkávání církve. Proto o ní hovoříme, abychom si připomněli, proč jsou věci a dění takové jaké jsou, případně jak by měly být a proč. Protože se to do určité míry bude týkat i praktické stránky, dovoluji si předložit zejména pro účastníky nedělních dětských bohoslužeb v Příbrami toto písemné zpracování tématiky.

Mše svatá je svátost
Svátost je „viditelné znamení neviditelné milosti“. Karel Rahner ji zase formuluje, že „Svátost je slovo pronášené v církvi jménem a z pověření Krista, které naznačuje a působí událost milosti“.
To znamená, že milost je nejen „něco“, ale především „někdo“: Kristus sám, který působí aktivně v našem životě. Svátosti tedy není pouze eucharistie jako svaté přijímání, ale jako celé dění mše svaté.

Zpřítomnění
Mše svatá není pouhá vzpomínka na Kristovu vykupitelskou činnost, ani vždy znovu opakování jeho úkonů.To, co dělo při ukřižování, při poslední večeři a při zmrtvýchvstání – to vše je Ježíšova oběť, děje se v podstatě této skutečnosti vždy znovu v přítomnosti konání kterékoliv mše svaté. Je to tedy jedna jediná Kristova oběť, v čase v materielní podobě chleba a vína stále znovu „uváděná do přítomnosti“.

Charakter večeře – hostiny
Je to tedy „Kristovo dění“, k němuž nás přibírá, ne námi jakási organizovaná oslava Krista. Pán Ježíš slavení této skutečnosti, tedy našeho vykoupení, naší záchrany, vložil do rámce večeře – hostiny. Konkrétně šlo o rituální hostinu na památku vysvobození Izraele z egyptského otroctví. Svým vykoupením nás nový Mojžíš – Kristus, vysvobodil z otroctví hříchu a otvírá nám vstup do života s Bohem. Ježíš se za nás zcela vydává Otci – na kříži a zmrtvýchvstáním a už časově předtím v podobě/způsobu chleba a vína při Poslední večeři. „Toto je moje tělo“ a „toto je moje krev“. Ježíš neříká „jako“, ale skutečně, reálně. Nám se tedy při celém dění mše svaté a vrcholně pak ve svatém přijímání dává. Odevzdává se nám, tj. je zde cele pro nás a ujišťuje nás, že tak se nám dává po celý náš život, dnes a denně. Nemusíme se bát, můžeme se na něho spolehnout. A když jej přijímáme jako jeho přátelé, máme se mu také dávat, být zde pro něho v druhých lidech. Obětovat se pro druhé, být zde pro ně.
Když člověk přijímá chléb (potravu), přetváří ji v sebe. Všechny její složky, živiny . Když ale přijímáme „Boží chléb“, přetváří naopak On nás v sebe, protože On je život sám, zatímco my jsme pouze účastni na jeho životě. A přetváří vždy větší, silnější to menší, slabší. Ovšem Ježíš rozhodně nepohlcuje naší osobnost, naopak v něm se stáváme sebou samými.

Hostina je vždy u stolu
Ježíš s apoštoly večeřeli u stolu. Sice v trochu jiné poloze než my, v jakémsi pololehu, ale to je dobový detail. Tak také církev se od počátku shromažďovala kolem stolu, s vírou, že uprostřed nás je Ježíš. Rituál byl pochopitelně odlišný a během času se měnil, ale stůl uprostřed zůstával stále jako středobod všeho dění. Obětní stůl – oltář. On je také symbolem -znamením Krista.
V průběhu staletí se chápání a pojetí měnilo, ne vždy zcela pro dobro věci. Rostla úcta k eucharistii, ale spíš negativně. Zdůrazňovala se velikost Boží a oproti ní hříšnost člověka. Jak by si člověk mohl dovolit tak těsně se s Bohem setkávat ? A tak se už nepřijímalo přirozeně při každé mši svaté. Ježíš zval nadále všechny, ale jedl víceméně pouze kněz. Svátostné, dění na oltáři se vzdálilo od lidí, (viz. většinou polovina kostela lid, polovina kostela vzdálenost mezi lidem a oltářem), aby se zdůraznil onen odstup, oltáře se, spolu s knězem, obrátily zády k lidu Potom byly instalování „mřížky“ a oddělení bylo dokonáno. Byla to myšlenka – veliký Bůh je před námi a nad námi. Skutečnost stolu Páně – Kristova stolu a jeho uprostřed nás tím byla překryta.
Věroučné obavy z „bludů“ pak zejména v době nástupu protestantismu způsobily, že všechny modlitby při mši se říkaly pouze latinsky.
Lid Boží tedy „nic neviděl a řeči nerozuměl“. Proto se oddával každý svým soukromým modlitbám, docela i růženci apod. V době barokní se proto kostely nádherně zdobí – architektonické prvky, obrazy, sochy; skládají se překrásná hudební díla – mše, oratoria aj., „aby se bylo na co dívat a co poslouchat“. Po celou tu dobu se silně zdůrazňovala dogmatická stránka mše svaté. Oproti protestantismu byl zdůrazňován obětní charakter mše sv., prakticky se však zapomínalo ne charakter hostiny.