Moje cesta do Jerusaléma
Aneb jak jsem poprvé potkala Boha. Byl 25. květen, roku 1969. Krásný měsíc máj, počátek normalizace… Příbramská organizace SVAZARMu se jala pořádat pochod 100 km za 24 hodin. Procházka pouze pro zdatné. Tak jsem se přihlásila. Četné kontrolní stanice trasy byly u památníků, nebo aspoň pomníčků, padlým z druhé světové války. Jak symbolické.
Zprvu mohutná vojenská ostraha po zhruba 50 km postupně odpadala, statečně vytrvali toliko zdravotníci a potravinoví zásobovači. Snad také proto, že se vezli. Vyrazili jsme bez plánků. Každý z nás, kromě plechovky olejovek bez otvíráku, kusu chleba, tatranky, a názvů devíti středočeských vesnic, které si musel zapamatovat, vyfasoval také kousek červené stuhy shodné s tou, která měla být viditelně zavěšená vždy po několika desítkách metrů po celé délce pochodu. No, nebyla. Anebo se před námi proběhl jakýsi šibal, také extra nemilující rudou barvu? Jeden z mála došlých mládenců nám v cíli sdělil, že jsme našlapali asi o 20 kilometrů víc. Muselo v nás tehdy být hodně vzdoru. Vždyť jsme „porazili“ armádu; i když jenom tu naší. Cestou přišla řada malých i větších krizí. Já jsem si tu svoji prožila skoro u samého konce té májové cesty. Ve vesničce na zamávání od Příbrami, v Jerusalémě. Polední horko, obecní pumpa bez vody, místní lidé jakoby vymřeli, původně bílé tenisky teď zablácené, a místy zbarvené krví po prasklých puchýřích a mnohých oděrkách, už jsem prostě nemohla dál. Kdyby aspoň kousek stínu někde… Otevřené dveře oprýskané kapličky byly jako magnet. Z těžce nasbíraných posledních sil jsem vešla. Příjemný vlhký chlad, óóó jaké blaho! Stařenky sedící pod křížem s umučeným, na jediné zaprášené lavici, jsem si všimla až po chvíli. Chtěla jsem tiše odejít, když se ke mně otočila. Její rty nepřestávaly odříkávat dávno zapomenutou modlitbu: Maria pomoz, přišel čas, milostná Matko, vyslyš náš hlas. Po chvíli paní vstala, usmála se na mne a lehce mě pohladila po rameni. Do cíle jsem samozřejmě došla. Vlastně hned do dvou cílů. Díky té bolestné cestě, kterou jsem si sama vybrala, a té stařičké zbožné ženě, kterou mi jistě poslal Bůh vím, ŽE PROSTĚ VŽDYCKY MŮŽU JÍT DÁL.
(zaslala Jaroslava Populová)