O náboženství

V celé Příbrami se přihlásilo k výuce náboženství zhruba čtyřicet žáků a žákyň ZŠ. Z každé třídy několik. To šlechtí a ctí je a jejich rodiče, ale smysl „náboženství“ není v tom, že jako věřící dítě přihlásíme, ale že skutečně bude zájem na získávání vědomostí.

Jaká je situace? Prakticky každé dítě má nějaké zájmové aktivity a sejít se na jediné hodině v týdnu, kdy se to všem hodí, je nemožné. Aby děti byly na začátku hodiny všechny přítomné, se nikdy nestane. Připočteme-li přirozenou absenci z důvodů nemoci apod., mnoho času na náboženství nezbývá. Přistupuje k tomu i skutečnost, že náboženství se učí vždy až odpoledne, kdy jsou děti přirozeně už více unavené. Výuka je při tomto stavu velmi obtížná. tím spíš je ale snaha, aby se dostálo cíli, jímž je – děti něco naučit.
Děti jsou rozděleny do skupin dvou po sobě následujících tříd (1. a 2., 3. a 4.). Obsah, styl a náročnost je v nich samozřejmě velmi rozdílná. Přání, aby se dítě z 1., nebo z 2.třídy zúčastňovalo skupiny vyšší jsou proto neakceptovatelná. Nemělo by z toho vůbec nic. Styl jednotřídky je při čtyřiceti minutách týdně nemožný.
Plně chápu zájem rodičů rozvinout talent dítěte a prohloubit jeho vzdělanost, to je jistě dobře. Ale jsme jen lidé a máme své limity. To není problém, to je věc řádu stvoření. V čase stihneme jenom něco. Přičemž polovičatost je špatná sama o sobě („ob týden“). A tak si nakonec musíme vybrat. Pokud má někdo za to, že kvalita výuky je slabá, tím spíš by mu mělo jít o to, předávat vědomosti fundovaněji sám, nebo to jinak zajišťovat.
Předkládám to ne konfrontačně, ale přátelsky otevřeně.

jk