Ohlasy na Společenský večer téměř z parketu

Možná, že Vás letos na Společenském večeru nepřepadl reportér Jakuba s diktafonem. Jiní takové štěstí neměli. Cíleně se rozhovory s účastníky Společenského večera konaly až na sklonku večera, kdy jazyky dotazovaných měly sklony se rozvazovat. Jednalo již o 18. Společenský večer, ačkoli tradice je stará jen 15 let – bystrý čtenář si vzpomene nebo domyslí, že v některých letech opravdu byly pořádány společenské večery dva – z této tradice vycházely hlavní pokládané otázky:

O1. Po kolikáté jste dnes na Společenském večeru

O2. Jak hodnotíte vývoj této společenké akce – jsou rozdíly mezi večery dříve a nyní?

O3. Jak se Vám tu líbí a co Vás konkrétně zaujalo?

Odpovědi jsem si dovolil bez dalšího převést z hovorové do spisovné češtiny (kterou mluví dnes opavdu málokdo, a když, pak to tahá za uši – na papíru ale hovorová čeština zase tahá za oči.)

Markéta Marková

(odpověď na 1. otázku O1) Již po třinácté.

(odpověď na 3. otázku O3) Já si to teďka užívám, protože po deseti letech jenom sedím a dívám se. Také jsme si zatancovali nějaké to kolečko se Štěpánem.

O: A co na to mimino? No, moc se mu to nelíbilo. Říkalo, radši si běž sednout 

Maruška Havlíčková

O: Jak dlouho jste nacvičovali ty izraelské tance, které byly dnes předtačením? Asi tři měsíce.

O: Dát dohromady takovouhle skupinu, to dá asi práci? To má na svědomí spíš Markéta, které vyučuje holky náboženství, takže jim to nabídla a dala je dohromady. Naštěstí se to holkám zalíbilo, takže jsme mohli nacvičovat.

O: A to oblečení (bílé triko a široká sukně) patřilo také k těm izraelským tancům? V podstatě ani ne. To záleží na každé skupině, která ty tance nacvičuje, jaké oblečení si zvolí. My jsme původně měli mít všichni modré sukně, ale nakonec se to nepovedlo a holky měly i černé – chtěli jsme, aby to bylo v barvách izraelské vlajky – bílá a modrá.

O: A jak jsi se k izraelským tancům dostala? Dostala jsem se k tomu v Plzni, kde studuji a tam mi o tom řekla moje spolubydlící, která se zná s Izraelkou, která ty tance vyučuje. Protože se mi to velice líbilo, vyprávěla jsem to sestře Markétě a tu napadlo, že bychom to mohli předvést na společenském večeru.

O: Jak hodnotíš vystoupení celé skupiny? Myslím, že se to vyvedlo dobře, protože holky to bavilo a měli jsme z toho radost a to je při těch izraelských tancích to nejdůležitější. Nejdůležitější je ta radost a aby Ti co tancují tu radost dovedly vyjádřit. A já doufám, že se nám povedlo tu radost předat do celého sálu.

Vojta Havlíček

O1: Nejmíň po stodvacáté. Já jsem takový pamětník, že už si to ani nepamatuju. Chodím sem od malička, což je hodněkrát.

O2: Určitě. Když jsem byl maličký, tak jsem chodil do těch dětských soutěží.To byla větší zábava. A teď už nemůžu.

O: A do jakých jiných zábav se nyní zapojuješ? Teď už jedině tanec. Co mi jiného zbývá? 

Hanka Sobotková

O1: Po druhé.

O3: Líbí se mi tady. Líbili se mi izraelské tance a … tance.

O: A jaký tanec máš nejraději? Nejraději mám slowfox, co nejpomalejší slowfox.

Emička Holínská

O3: Mně se tady úplně suprově líbí. Hlavně tancování a když si hrajem s holkama, třeba na honěnou.

O: A už jsi někoho chytila? No, všechny.

Martin Tichý

O1: Po třetí, možná po čtvrté.

O2: Je to pěkné. Když to srovnám srovnám s těmi prvními večery, ty byly trochu organizovanější, teď je to spontánnější a těžko říct, co je lepší.

O: Jak se tady líbilo vašemu malému Markovi? Markovi úžasně. Ten dneska naběhal tolik kilometrů, že asi ještě usne v autě.

Pavel Machuta

O1: No, řeknu, že jsem zde bratru po osmnácté. Pokud je osmnáctý…?

O2: Myslím si, že večery mají celkem stejný průběh, akorát mám pocit, že znám čím dál méně lidí. Že ta klientela mládne a já už neznám tyhle lidi.

O: Co by sis přál změnit pro příště? Třeba by se mi líbilo doložit si na živou muziku, na opravdu živou muziku. Třeba trumpeta, tuba a tak…(zkrátka analogová kapela ).

Anička Machutová

O3: Líbil se mi večerníček i ty soutěže.

Lída Zemková

O1: (Manžel napovídá.) Možná tak po dvanácté.

O3: Líbí se mi tu. Že tady máme přátele a je tady dobrá atmosféra.

Martin Zemek (táta)

O3: Bylo dobré, plodné, jsem rád, že jsem tady. Spousta lidí známých, spousta neznámých a je pěkné, když člověk vidí tu spoustu dětí, že je nějaká záloha. 

Martin Zemek (syn)

O3: Líbilo se mi, že jsem si zase po dlouhé době zatančil a připomenul si to a ty pohádky a také ta prezentace, že jsem viděl i to, jak se na to tváří ostatní (myslím doma). Jsem rád, že jsem přišel, i když se mi sem moc nechtělo, tak to bylo dobré.

O: Ty jsi připravil promítání, tedy film o táboře Obory 2008. Jak dlouho Ti to trvalo? Docela dlouho, ještě dneska jsem to dodělával, také s Katkou, ta mi pomáhala. Dělal jsem do toho ještě titulky a ona mi říkala, co tam mám napsat.

František Sedláček

O1: Už to bolo neúrekom. Myslím, že jsme sem začali chodit, když jsme ještě neměli děti a vzhledem k tomu, že synovi bylo v prosinci devět, tak pár jsme jich už zažili.

O2: Vývoj určitě je, člověk stárnea dívá se na to z odstupu staršího člověka, je zde čím dál víc mladších lidí čím dál víc mladších, ale ten duch plesu zůstává stejný, což je dobře, protože se zde schází rodiny – s celou rodinou si vyjít na ples není žádná legrace – je to rozptýlení i pro naše ratolesti a pro nás dospělé je to z kulturního pohledu úžasná věc, je to taková bezstarostnost, je vidět, že se známe, člověk se nemusí stydět, může si popovídat i slidmi, se kterými se nesetká. Myslím, že kdyby těch plesů do roka bylo víc, že by to mnoho lidí přivítalo.

Saša Sedláčková

O: Kolik plesů do roka by jsi přivítala? Já nejsem náročná, tak dva, aspoň. 

O3: Že jsou tady děti. Že jsme s dětmi dohromady.

Připravil František Sobotka