Podzimní obnovy 2009

Po letním kurzu Manželských setkání
v Třešti, o kterých psal Honza
Cikler v předminulém čísle, jsme se
ženou zavítali na podzimní obnovu
na Seči. Přednášky volně navazovaly
na letní téma – „Milosrdenství
chci…“ a téma rozdílů mezi manžely,
kteří jsou zároveň jedním tělem.

Obnovy mají osvědčený scénář,
který naplňovali zajímaví přednášející.
Ti také připravili témata na diskusi
pro manželské páry ve skupinkách
(mj. P. Tomáš Roule). Velkým obohacením pro mne bylo poznat
prostřednictvím párů z jiných církví
jiné pojetí pohledu na člověka, na
jeho poslání a vztah ke světu.
Mě osobně zaujalo několik myšlenek
a diskusí, o které bych se rád
podělil. To, že jsem jako každý člověk
originál, stvořený Bohem jako
neopakovatelný „kus“ – to se často
opakuje. Má to však také své důsledky
pro manželský život i pro osobní
vztah s Bohem. Že je život dřina
a cestu jí kříží sestra bolest, znamená,
že nejen chléb je nutné dobývat
v potu tváře, ale i plody manželství.
Nejen, že bolesti a zranění jsou
trápením, ale skrze ně se také narodí
život do našich vztahů. Moc toho
dostávám nezaslouženě a z lásky, ale
o ten zbytek se musím poprat já. Naštěstí
v manželství a ve víře na žádnou
věc nejsem sám.
Než houslista zahraje skladbu,
která se dá poslouchat, je to dlouhá
cesta, hodně cvičení a práce. Stejně
tak na manželství a vztahu je nutno
pracovat, aby vznikla libá harmonie.
Pokud bych do svého manželství
nevložil úsilí, bude nám to vrzat
jako housle v rukou začátečníka.
Zajímavá a názorná demostrace mně
připomněla okřídlená slova jednoho
mého dřívějšího sbormistra – „Snaha
nezní.“ Není žádný fígl ani grif,
jak se stát virtuozem rychle a „na počkání“
– ani v manželství. Těžkosti
a překážky nám pomáhaji v růstu.
Bez překonávání gravitace by strom
nevyrostl do výšky.
Otázku „Kdo jsem?“ si obvykle
v každodenním životě nekladu. Intuitivně
cítím, že odpověď by měla
být jasná. Pokud si však zde na obnově
mám možnost tuto otázku položit
a pokud si na ni upřímně odpovím,
nemělo by mě znepokojit, že moje
odpověď je jiná než u mojí ženy, dokonce
že je v rozporu s tím, co očekává
mé okolí. Poslání, které cítím
a které do mne vložil Pán tím, že mi
dal nějaké nadání a schopnosti, je mé
a originální a souvisí přímo s místem
ve světě, které mi Otec nabízí. A jsem
vděčný, že jiným nadáním a schopnostmi
mne nezatěžoval. Že je dal
zase někomu jinému.
Ač jsme s mou ženou rozdílní,
můžeme tvořit dohromady jednotu.
Kde jednomu něco chybí, tam
je prostor pro druhého. Kde má jeden
něco navíc, tam druhý může vytvořit
prostor pro seberealizaci partnera.
Pokud bychom navzájem usilovali
o stejnost, obrušovali rozdíly,
zvláštnosti a zajímavosti a usilovali
o změnu partnera k „obrazu svému“,
připravili bychom se navzájem
o svou svobodu, nenaplnili bychom
úctu k jedinečnosti druhého, láska
by se proměnila na sebelásku. Na obnovách jsme se s ženou
také zapojili do sboru, který uváděl
každou přednášku. Vedle nás na pódiu
stáli i Honza a Monika Ciklerovi
a zezadu troubil Štěpán Marek. A taková
trubka, když se na ni umí tak,
jako to umí Štěpán, to je „bomba“.
Zpívali jsme mimojiné píseň „Spoj
nás v jedno, pane…“. Tahle píseň je
upravena tak, že úvodní slova prosby
„Spoj nás“ je rozepsána do čtyřhlasu,
jakoby ukazovala, že prosí rozdílní,
originální lidé – každý ve své poloze
a jiným tónem. Následující slova
„v jedno pane“ jsou upravena jako
jednohlas, kdy se opravdu stáváme
jedním hlasem, jako by naše prosba
již byla vyslyšena. Vyznání, že je jen
jeden Pán a jen jedno tělo, zpívá opět
vícehlas – jakoby opět promlouvala
výlučnost každého a jeho specifický
vztah. A i když více hlasů volá svým
hlasem, pokud se modlí za jedno,
může vzniknout krásná harmonie.
Poslední přednášku jsem vnímal
jako obrovské svědectví o naději.
I když je někdy jen málo věcí, které
mají manželé společné, lze po letech
vytvořit harmonickou dvojici.
Myslím, že poslední přednáška byla
plná naděje pro každého, kdo v manželství
naráží na rozdíly mezi sebou
a partnerem. Pokud se budu snažit
pracovat sám na sobě, na svém vztahu
k partnerovi, tak se mi s Boží pomocí
může podařit i zázrak.
Jestli může držet dva rozdílné lidi,
kteří toho jako individuality mají
společného někdy více, někdy málo
málo (koníčky, duchovní cestu
apod.), co drží pohromadě celý náš
svět s jeho rozdíly, s jeho proměnami
a s originalitou, se zvláštností a zajímavostí
každé chvíle? Je to darování
svobody a úcty lidem kolem sebe a
láska – jako v životě dvou lidí?

František Sobotka