Rozhovor

O rozhovor do únorového čísla Jakuba jsem požádala
pana P.Roberta Cieszkowskeho, faráře
od sv.Vojtěcha na Březových Horách.

1. Pane faráři, jak se vám v Čechách líbí?

Já už beru Čechy jako svou zemi, jsem tu
od r. 1994. Do té doby to pro mě byla opravdu
neznámá země. Jako bohoslovec jsem byl rok
v Praze, poté ve Vlašimi, kde jsem byl vysvěcen
na kněze, pak krátce ve Veliši – to byla taková
krátká přestávka – a potom 11 let v Mníšku
pod Brdy.

2. Je Příbram jiná než Mníšek?

Jo, je to tu jiné. Jednak Mníšek je malé městečko
a je to jiné i s těmi lidmi. V Mníšku bylo hodně
mladých v kostele, tady chodí spíše starší lidé.
S tím byl spojený i trošku jiný charakter práce.
A tady já nemám jenom Příbram, mám i Slivici,
Milín, Pečice, Makovou a Obecnici. Když potřebuji
opravdu „vypnout“, jedu na Makovou. Tam
je zvláštní místo. Tam je ticho, nemusím přímo
do kostela, ale je to tam milé.

3. Žijete na faře sám. Máte čas na nějaké
koníčky?

Mě celkem baví domácí práce, to jsem se naučil
ještě v semináři.V prádelně jsem byl 9 měsíců,
tak umím i žehlit. Rád vařím, hlavně když je pro
koho. Sám pro sebe nevařím každý den. Dřív
jsem ještě hrál na kytaru, rád zpívám, ale teď
na to opravdu nemám čas. I na to vaření je třeba
mít čas a ne neustále odbíhat něco vyřizovat. Jinak
mám rád zvířata, a tak mám psa a potkana.

4. Máte nějaký církevní svátek, který je
vám obzvlášť milý?

Dneska (11.2.). Svátek Panny Marie Lurdské.
Pocházím z farnosti Panny Marie Lurdské.
A zrovna dneska ráno se mi po té době, kdy
jsem byl doma a prožíval takové bezstarostné
období, trochu zastesklo. I když teď Příbram
vnímám jako svůj domov.

5. Jaké vlastnosti by podle vás měl
mít duchovní?

Tak já jsem měl nějakou představu kněze, toho,
co mě nějakým způsobem oslovovalo. Nikdy
jsem neměl touhu dělat kariéru, i když v Polsku
by to možné bylo. Ale když přijde ta každodenní
praxe, tak člověk zjistí, že je dobré mít nějaké
představy, ale člověk musí přijmout tu pravdu
o sobě, o své omezenosti – tím nemyslím intelektuální
– ale že každý člověk má své hranice.
Co si myslím, že ale platí, je to, že by kněz neměl
zapomínat, že je člověkem. A ja chci být lidský.
To lidské musí být spojeno i s vnímáním lidských
problémů. Ano, duchovní správce nesmí
zapomenout na duchovní stránku, ale měl by
stát pevně na zemi a vnímat lidi, kteří jsou kolem
něj. Jaké mají starosti, jejich postoje a tak.
Zase na druhou stranu je i kněz jenom člověk
a nemůže do sebe absorbovat všechno kolem
sebe. To by se zbláznil. Ze začátku, když jsem
byl vysvěcený, tak jsem se děsil, že nemám zkušenost
a nemohu nikomu radit. Pak jsem záhy zjistil, že tu nejde ani tak o nějakou životní zkušenost
nebo moudrost, ale že velmi často stačí
někoho vyslechnout. Samozřejmě věřím,
že Duch Svatý dokáže člověka jakoby „nakopnout“
a vést, to ano.

6. Můžete porovnat postavení kněží ve
společnosti u nás a v Polsku?

Nemohu. V Polsku jsem knězem nikdy nebyl.
Co vím ale třeba ze setkání s kamarády, tak
je to jiné. A bylo by příjemné, když jdu třeba
na nějaký úřad, tak že by byla kolem mě posvátná
úcta, nebo jak bych to nazval. Ale na druhou
stranu je dobře, že to tady až tak není – učí
to člověka pokoře. Někdy to až překvapí – třeba
od farníků – že to vybalí na rovinu, bez servítků,
ale vcelku si myslím, že ten přístup tady je takový
zdravější. Ten kněz si o sobě nemůže myslet,
že je Bůh ví co. I tohle mi osobně pomáhá, že
neztrácím kontakt s realitou. Někdy, když něco
vyřizuji nebo řeším, jsou to i zkoušky trpělivosti
nebo nevím čeho všeho. Jsem dalek myšlenky
a doufám, že mě Bůh uchrání do konce života,
že jsem něco víc nebo něco lepšího, protože
jsem kněz. Osoba kněze je vždycky opředena
nějakým tajemnem. Ono to asi tak má být. S povoláním
kněze má problém i zákoník práce. My
máme osmihodinovou pracovní dobu, ale kněz
je knězem i mimo ni. Dokud to zdraví a možnosti
dovolují, pořád je knězem.

7. Pozná mladý muž oslovení ke kněžskému
poslání?

Je to velmi intimní záležitost. Též individuální.
To, co osloví vás, nemusí oslovit mne. Tichý hlas,
který v člověku promlouvá. Tak zpětně vidím,
že všechno k tomu vedlo. To pozvání – vždycky
ten, kdo člověka osloví, je Pán. Ten dává pozvánku
a já musím říct, že jsem se té pozvánce
ze začátku vzpíral. Já jsem obdivoval kněze u nás
ve farnosti, ale nelákalo mě to. Říkal jsem si, že
to není nic pro mne. A pak ve chvíli, kdy jsem o tom začal uvažovat už vážně, tak se mi začaly
vybavovat takové situace z dětství, které mě
najednou oslovily. Už ve druhé třídě jsem měl
úžasného katechetu a říkal jsem si, kéž bych byl
alespoň z desetiny tak dobrý jako on. A to se mi
pak začaly vybavovat takové okamžiky a najednou
jsem viděl taková znamení, která jsem měl
a která mě v tom okamžiku nic neříkala. Přesto
jsem podání žádosti do semináře pořád odkládal,
a to bylo ještě před maturitou. Jednoho
dne ale přišel pan farář a byl takový vzrušený
a řekl, že musí se mnou mluvit a podal mi
všechny potřebné doklady a přihlášku do semináře.
Byl jsem tak překvapený, že jsem řekl,
že to tedy zkusím. Po celou dobu teologických
studií je možno odejít – a já to nikomu nemám
za zlé – a nebo se člověk nemusí nechat vysvětit
na kněze. Opakuji myšlenku,kterou mi řekl jeden
velmi starý pan farář: „Víš, až budeš po smrti
a zazní to poslední amen, tak tehdy máš jistotu,
že jsi v tom svém povolání vytrval.“ Ono soudit
člověka, jestli vytrvá nebo nevytrvá, to je těžké.
Tady v Čechách jsem se setkal i s různými předsudky.
Ty velmi často brání v komunikaci. Když
pak lidé – a nejenom věřící – zjistí, že ten kněz je
taky člověk, že je normální, tak potom ty bariéry
opadnou a je ta komunikace o něčem jiném.
A velmi často jsme v zajetí takových představ.
Já třeba kouřím. Zezačátku jsem se s kouřením
schovával, ale ono je to stejně poznat, je to z vás
cítit. A najednou jsem si řekl, že to je pokrytecké.
Ano, je to pokrytecké a neschovávám se. Zatím
nemám ještě vůli přestat kouřit. To je to nejhorší,
je to takový můj rituál u kávy, v autě. Otázka
hříchu – čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že
je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem. Něco
jsem udělal, už se to stalo a nejde to vzít zpět.
Je zbytečné se k tomu vracet, spíše je to výzva
k tomu, aby člověk do budoucna tu chybu neudělal.
Co je naší silnou zbraní – myslím věřících
lidí – a co někdy, mám pocit, nejsme s to úplně
pochopit nebo proniknout – tak to je modlitba.
Často se stává, že někdo říká, že to je neaktivita
křesťanů. Ale ona hraje obrovskou roli směrem
nahoru. A směr nahoru bychom měli mít zažitý.
A někdy je to strašná dřina.

Děkuji vám za čas, který jste mi věnoval, a přeji
vám zdraví a Boží požehnání.

Helena Vithová