Rozhovor

13. 7. 2009

Vážení čtenáři Jakuba, určitě víte,
že rubrika „ROZHOVOR“ se stala
tradiční součástí našeho zpravodaje.
Podle mého mínění má sloužit zejména
k tomu, abychom se blíže poznali.
Proto jsem oslovila svou sousedku,
přítelkyni – človíčka, kterého
velice obdivuji a mám k němu úctu
– PhDr. Ludmilu Kopalovou. Ti, kteří
chodí na mši „na osmou“, ji od vidění
možná znají.

ROZHOVOR

1.Tak, Lidunko, koukám, že jsi nám
k rozhovoru připravila i skleničku
vína. Myslíš, že bude zapotřebí?
Myslím, že ano. Sklenka dobrého
vína určitě neuškodí. Sama víš, že jsem
se na tvůj nápad s rozhovorem moc přátelsky
netvářila. Ale abych řekla pravdu,
myslím, že bychom jej zvládly i bez ní.

2.No, pohled na mě je již přátelský.
A tak nám, milá Lidunko, něco o sobě
pověz …
Je mi necelých 45 let a jsem nejmladší
ze 3 sourozenců. Vlastně skoro
celý svůj život jsem vyrůstala na okraji
Prahy, v jedné farnosti. Tam jsem prožila
skoro všechny zásadní kroky svého života
– první přijímání, svoji svatbu, biřmování,
rozloučení s mnoha mně milými
lidmi. I když vím, že Pán Bůh je všude,
jsem s touto farností doposud pevně
spjatá. Do Příbrami jsem se přivdala
před necelými třemi roky a po nějaké
době hledání jsme s manželem zakotvili
u sv. Jakuba staršího.

3. Ještě jsi nám neřekla nic o tom, co
děláš. Jak tě tvá práce naplňuje a obohacuje,
Myslím, že spousta lidí, kteří
mají vztah k literatuře, by ti mohli tak
trochu závidět …
Od malička jsem hrozně ráda četla,
to mě vlastně přivedlo ke studiu knihovnictví.
Po střední škole jsem začala pracovat
v Ústředí lidové umělecké výroby.
Lidová kultura, tradice a zejména lidové
řemeslo mě nesmírně oslovily. Odtud byl
již jen krůček k etnografii, kterou jsem
při zaměstnání vystudovala na Univerzitě
Karlově. Obě profese – knihovnictví
a etnografii – se mi posléze podařilo
spojit – pracuji v Etnologickém ústavu
AV ČR. Práce s knihami i lidmi mě
baví moc – ostatně kdyby nebavila, tak
bych ji asi nedělala. Vzhledem k nemoci,
která mne potkala, mohu nyní pracovat
jen na půl úvazku. Jsem moc ráda, že mi
nadřízení i kolegové vyšli vstříc a já se
mohu alespoň „omezeně“ realizovat.

4.Jaký máš vztah k úklidu kostela ?
To je ale zajímavá otázka. Je pravda,
že jsme se na něj spolu párkrát chystaly
a pak „skutek utek“. Snad to někdy dotáhneme
do konce a také přiložíme ruku
k dílu. Ale tys měla na mysli asi můj nevšední
zážitek, kdy jsem při úklidu kostela
spadla i se žebříkem a polámala si
záda a nohy.

5.Tak to je přesně to, co jsem měla
na mysli. Zajímalo by mě, jak tato tvá
zkušenost ovlivnila vztah s Bohem.
Lhala bych, kdybych řekla, že neovlivnila.
Kupodivu jsem se ale od samého
počátku na Pána Boha nezlobila. Moc
dobře jsem věděla, že jsem si všechno
zavinila sama – prostě byla jsem zbrklá
a nechtěla čekat, až bude mít někdo čas,
aby mi žebřík přidržel. Ostatně, koho by
napadlo, že se mu v kostele něco stane.
Do teď si pamatuju, že když mě nesli
do sanitky, tak jsem panu faráři říkala,
že vím, proč to tak je. Toto období pro
mě byla především nesmírná škola trpělivosti,
na všechno najednou bylo
dost času, sednout jsem si mohla asi až po třech měsících, musela jsem pilně
cvičit … Také to byla doba, kdy jsem
musela přijmout to, že jsem opět naprosto
závislá na rodičích – zpočátku
jsem vlastně jenom ležela a veškerá péče
ležela na nich. Třeba díky taťkovi dnes
chodím tak dobře – když už jsem chodila,
každý den mě „vyhnal“ na procházku.
Uvědomění si tak velké lásky rodičů
a její přijetí, stejně jako přijetí jejich
péče, to byl jeden z největších darů, které
jsem z této situace vytěžila. S Pánem
Bohem to bylo trošku jinak – i když zase
ne tak moc. Vím z doslechu, že tehdy
na mě moc lidí myslelo, taky se za mě
modlilo a tím způsobem mi hodně pomohlo.
Snad každou neděli byla za mě
přímluva. A tak byl Pán Bůh pořád
se mnou. Měla jsem hodně času, a tak
jsem četla, přemýšlela a taky se modlila
– co mi dodnes zní v hlavě je „… buď
vůle tvá“. „Kostelní“ úraz mě rozhodně
od víry neodvedl, i když se mě někteří
známí ptali, zda se po této zkušenosti
nebudu kostelu raději vyhýbat.

6. Vím, že když ses v lázních zotavovala
z úrazu, tak ti Pán Bůh za odměnu poslal
tvého manžela. Díky tomu jsi přišla
do Příbrami. Mohli bychom skončit
tím „a žili šťastně až do smrti …“,
ale ono to tak nebylo viď?
Manžel, tak to byl také jeden z darů,
který jsem dostala za svoje zlomená
záda. Jsem strašně ráda, že ho mám,
i když se samozřejmě taky někdy poškorpíme.
Je pro mě velikou oporou,
která pro mě byla opravdu moc důležitá
zejména v posledním roce a půl. Bylo to
období pro nás velmi těžké, ale nakonec
i krásné. Přibližně před tím rokem a půl
jsem onemocněla rakovinou. Myslela
jsem si, že mě už nic nemůže překvapit,
že mám všechno srovnané a moje víra
je pevná … Ó, jak jsem se mýlila. Bylo
to jako blesk z čistého nebe. Najednou
jsem nevěděla kudy kam a měla jsem
pocit, že i Pán Bůh mě opustil. Ale asi
jsem potřebovala čas na to, abych si
všechno ujasnila a přijala. Rakovina mi
hodně věcí vzala a s tím se prostě nedá
nic dělat. Spoustu věcí mi ale také dala –
jsou to především „drobnosti“ všedního
dne, které považujeme za samozřejmé,
ale ony samozřejmé nejsou. Je to příroda
– když svítí sluníčko, ale i když prší;
jsou to větve modřínů, které mě zdraví
na procházce; je to beruška, která mi
zvědavě přistane na rukávu. Jsou to rodiče,
které jsem se naučila bez výhrad
přijímat a užívat si jich. Je to ještě pevnější
vztah s manželem, který se o mě
celou dobu staral a bál. Je to ale taky Pán
Bůh, a tentokrát moc těžké přijetí jeho
vůle, které mi dalo opravdu zabrat. Je to
i letmý dotek smrti, která ale k životu patří.
A když se ohlédnu zpět – nyní už děkuju
za tuhle zkušenost, i když k tomuto
poznání vedla cesta hodně trnitá.

7. Ty jsi takový živel, který má
spoustu práce a plánů. Blíží se léto – co
chystáš?
Milá Jíťo, abych řekla pravdu,
od určité doby si toho moc neplánuju
a nechávám se jen tak unášet. V létě
bych ale moc ráda jela jako skoro každý
rok na „dámskou jízdu“ na kola, pak si
porovnala záda v lázních a snad vyjde
i čas na nějaké výlety a rozjímání.

Sklenka je již prázdná a i náš rozhovor
je u konce. Já ti, milá Lidunko,
děkuji za tento rozhovor a doufám,
že svou statečností, pokorou a velikou
vírou jsi oslovila nejenom mě, ale
i ostatní lidi ve farnosti. Přeji ti hodně,
hodně, hodně zdravíčka a spoustu
hodných lidí kolem tebe.

Otázky připravila
Jitka Limpouchová

farní zpravodaj Jakub:

Nejbližší událost:

Rozhovor