ROZHOVOR

Pro dnešní rozhovor do časopisu
jsem oslovila Daniela Kříže, přímého
účastníka událostí na Národní třídě
ze 17. listopadu 1989.

1. Pane Kříži, povězte nám, na jaké
vysoké škole jste studoval, jaký jste
si vybral obor a proč.

Začal jsem studovat na Pedagogické
fakultě Univerzity Karlovy
obor český jazyk-pedagogika.
Kombinaci jsem si vybral hlavně
kvůli češtině, která mě bavila
– a to jak jazyk, tak literatura. Rád
a hodně jsem četl, a tak to pro mě
byla celkem přirozená volba. Co se
týká druhé části oboru-pedagogiky,
šlo tak trochu o krok do neznáma.
Byl tam velký podíl psychologie,
což mi přišlo zajímavé, ale realita
přinesla nemilé překvapení.
Za totality byla tato disciplína poznamenána
ideologickým balastem
a musím říct, že na rozdíl od
češtiny bylo studium pedagogiky
pro mě spíš nutným zlem. O to víc
jsem přivítal, když se objevila možnost
přibrat si třetí obor-francouzštinu.
Francii mám moc rád, několikrát
jsem ji procestoval stopem i
autem a mám tam řadu přátel, které
navštěvuji. Studium francouzštiny
jsem si užil.

2. Co se všechno událo 17. listopadu
1989, víme zprostředkovaně
z médií. Můžete nám říci něco bližšího
jako přímý účastník?

Na 17. listopad byla na Albertov
svolána manifestace k výročí událostí
z listopadu roku 1939. Původně jsem
tam neměl v plánu jít, protože to byla
oficiálně povolená akce a opravdu se
mi nechtělo poslouchat projevy papalášů
a svazáckých vůdců. Pak mi
ale můj známý, se kterým jsem byl
už na lednových demonstracích při
tzv. Palachově týdnu a který měl přímé
kontakty na disidenty, sdělil, že
se něco chystá, a tak jsem se okolo
3. hodiny odpoledne ocitl na Albertově.
Řečníci se střídali u mikrofonu
a projevy byly nezvykle kritické,
některé otevřeně útočily na režim,
což dostalo všechny do varu. Pak se
dav vydal na Vyšehrad a po setmění
zamířila většina demonstrantů do
centra města. Hned pod Vyšehradem
jsme narazili na oddíl policistů
se štíty a obušky, kteří zatarasili přístup
do centra. Očekávali jsme tvrdý
zásah a zatýkání jako v lednu, ale
zůstali v klidu a jen vytlačili průvod
na nábřeží. Všech se postupně zmocnila
euforie, protože dav rostl a hlasitě
skandoval hesla vyzývající ke svržení
režimu. Vzpomínám si, jak nás
z balkonu Národního divadla zdravil
herec Boris Rösner. Jeho gesto podpory
bylo jasně zřetelné, což lidé hlasitě přivítali. Potom průvod zahnul na Národní třídu.

3. Tady byla demonstrace rozehnána.
Jak k tomu došlo?

Policie uzavřela oba konce Národní
za pomoci obrněných transportérů,
pořádkových oddílů a policistů
se psy. Byli jsme vyzýváni
k ukončení demonstrace, a když se
tak nestalo, začaly policejní oddíly
tlačit dav z obou konců směrem
k sobě. Dokud mohli lidé utéct postranními
uličkami, nebylo to tak
dramatické. Pak se ale uprostřed Národní
třídy utvořil natěsnaný shluk
několika stovek lidí, který už neměl
možnost žádného úniku. Policie
na chvíli povolila v tlaku a amplionem
vyzvala všechny zbylé demonstranty,
aby do půl hodiny odešli.
Vzpomínám si, jak jsme zůstali
na chvíli na pár metrů od policistů
v přílbách. Bylo na nich jasně vidět,
že mají také strach, možná větší
než my. Brutálně se ale chovali vojáci
s červenými barety, členové speciálních
oddílů, kteří občas vnikli
do davu, vytáhli člověka, který fotil
nebo natáčel, zbili ho a někam odtáhli.
Blížila se chvíle, kdy mělo vypršet
ultimátum policie, ale ze zbývajících
demonstrantů velká část zůstala.
Nálada byla i přes velké napětí
úžasná. Odcházet v tuto chvíli se mi
nechtělo, a tak jsem zůstal. Pak došlo k zásahu a to už asi
znáte z televize. Nejhorší nebyli psi
ani obušky, ale tlačenice, ve které se
lidé dusili, byli tisknuti na výlohy obchodů
a auta. Dodnes nechápu, že se
nikomu nic vážného nestalo. Policie
nakonec uvolnila průchod v místech,
kde je dnes pomníček v podloubí.
Probíhali jsme uličkou a policajti
do nás mlátili. Podařilo se mi nakonec
bez větších šrámů projít a dostat
se vedlejší ulicí pryč. Všichni byli šokovaní
brutalitou zásahu, ale následující
úžasný týden, kdy se režim sesypal
jako domeček z karet, to všechno
vyvážil.

4. V současné době pracujete jako
pedagog na místním gymnáziu.
Přináší vám práce a prostředí,
ve kterém žijete, radost?

Profese učitele je zajímavá hned
z několika důvodů. Máte šanci se
denně zabývat věcmi, které vás samotného
baví a zajímají. Jste v permanentním
kontaktu s mladými lidmi,
kteří ještě nejsou uštvaní prací
a každodenním hektickým životem
a většinou se chtějí dozvědět
něco nového. Také vás to nutí studovat
a pracovat na sobě. Samozřejmě,
stres a spousta práce, kterou si berete
domů, jsou druhou stranou mince,
ale zkusil jsem se živit i jinak a mohu
srovnávat. Pod tlakem jste dnes skoro
v každém zaměstnání. Abych neodbíhal od otázky – pokud se smíříte
s tím, že dnešní teenageři jsou trochu
jiní, než jsme nebo jsme bývali my,
pak vám práce kantora přináší většinou
radost. Mně zatím ano.

5. Jaké zájmy můžete naplnit
ve volném čase, pokud nějaký máte?

Dovětek vaší otázky je na místě.
S časem jsem hodně na štíru, stejně
jako většina lidí okolo mě. Není
to dobře. Pokouším se uhlídat si
dvě hodiny týdně na zpívání ve sboru
Codex Temporis, čtu a snažím se
být s dětmi, když na mě zrovna mají
čas a náladu. Nutností je nějaká forma
sportu nebo pohybu, hlavně kvůli
psychické regeneraci.
Děkuji vám za čas, který jste věnoval
našim farníkům a přeji vám
i vaší rodině požehnání ve všem vašem
konání.

Otázky připravila

Helena Vithová