Rozhovor s Janem Brodníčkem

Vážení čtenáři Jakuba, dovolte, abych vám v tomto čísle farního časopisu představil MUDr. Jana Brodníčka. Pokud se o něm něco chcete dozvědět, a vy jistě chcete, čtěte následující řádky.

  1. Honzo, mohl bys nám říct něco více o své rodině ?

S manželkou Irenou jsme svoji od roku 2000 – svatbu jsme měli 20.2., v den jejích 20. narozenin – takže já jsem opravdový dáreček. Irča je ovšem dar – a to myslím vážně. Ta dvojka se u nás v rodině objevuje dál – téměř přesně ve dvouletých odstupech se nám narodily naše děti – Irenka, Honzík, Liduška a Julinka, jsou teď ve věku 8,6,4 a 2 roky. Bydlíme ve Vysoké Peci, jsme tedy de iure a do značné míry i de facto členy nejen jiné farnosti, ale i jiné diecéze. Takže jsme jen takovými čtvrt-, občas půlfarníky, a to ještě zcela pasivními, ale ke svatojakubské farnosti mám i z minulosti blízký osobní vztah – P.Kratochvíl byl nezapomenutelným průvodcem mé konverze, u sv.Jakuba jsem přijal svátost křtu, biřmování i 1.sv. přijímání a chvilku jsem zpíval ve zdejším sboru.

  1. A co vás nyní do farnosti sv. Jakuba zaválo ? Co se vám na ní líbí?

Když Irenka začala chodit na náboženství, začali jsme navštěvovat dětské mše první neděli v měsíci, na kterých se scházely děti z náboženství, časem jsme to rozšířili i na třetí neděle, takže teď to máme na střídačku – když není u Jakuba dětská, chodíme na mši k nám do Bohutína, kde starší děti ministrují. U Jakuba se nám líbí to, že dětské mše jsou a jaké jsou, rádi bychom aspoň takhle poděkovali všem, kteří na tom mají zásluhu. Doufáme, že se nám podaří aspoň zapojit děti do sboru. Oceňujeme i samotné společenství vrstevníků – našich i dětí, to v Bohutíně docela chybí. A taky se nám líbí přístup P.Krinka – že je opravdový a nebojí se nasadit sebe sama. (Tak, teď jsem si šplhnul a doufám, že mě za to pan farář při mši nevyvolá. Pro všechny případy se stejně radši dál budu schovávat za dětmi.)

  1. Co Tě přivedlo k Tvému zaměstnání ?

Já vlastně ani nevím. Potom, co jsem vyrostl z období, kdy jsem chtěl být vojákem, popelářem nebo pirátem, jsem dlouho nevěděl, čím vlastně chci být, jen jsem věděl, že nechci být učitelem – vyrostl jsem totiž v učitelské rodině a viděl nevýhody toho povolání. Až jako doktor jsem zjistil, že učitelská pracovní doba a délka dovolené není v jiných profesích standartem :-) No, a pak tak nějak samo přišlo, že jsem chtěl být doktorem. Možná se na tom podílel vzor mého pediatra dr.Štangla, který mi jako osobnost vždy imponoval, nemůžu vyloučit ani vliv Nemocnice na kraji města. Jediné, co medicíně v mých úvahách občas konkurovalo, byla truhlařina – strašně rád dělám se dřevem, asi díky tomu, že jsem po předcích zdědil starou truhlářskou dílnu, ve které se pohybovat bylo od dětství velkým dobrodružstvím. Takže to mi zbylo jako koníček. Pak jsem spolu s přihláškou na medicínu, jako „úkrok stranou“, podal i přihlášku na architekturu interiéru a nábytku, kam jsem se po zásluze a naštěstí nedostal, a na medicínu přes mé tehdejší studijní úsilí kupodivu ano, takže bylo rozhodnuto.

  1. Mohl bys nám více přiblížit své zaměstnání ? Jaká je Tvá specializace ? Splnilo Tvé očekávání ze studií ?

Vezmu to odzadu. Kromě toho, že jsem se těšil na práci s lidmi, jsem vlastně ani žádné očekávání neměl. V první řadě jsem nevěřil, že bych medicínu dodělal (takže jsem si ve třeťáku jako „sichr“ začal dělat práva, abych se měl kam vrtnout, až mne vyhodí), a tu reálnou práci jsem si přes všechny praxe a stáže stejně nedovedl představit, jen jsem tušil, že to bude úplně jiné, než na škole. Netušil jsem, že to bude tak časově náročné a že tolik času zabere papírování a řešení různých systémových „kvadratur kruhu“ – ale to je asi všude. Na druhou stranu jsem netušil ani nedoufal, že to bude tak hezká práce.

A teď ke specializaci. Když už to začalo vypadat, že se lékařem opravdu stanu, chtěl jsem být praktickým lékařem. S tím jsem nastoupil na „kolečko“ do příbramské nemocnice, kde jsem nakonec zůstal – jednak tehdy z důvodů existenčních, jednak mi připadalo, že po roce v nemocnici jsem se toho stihl naučit moc málo na to, abych z ní odešel. Kývl jsem tedy na nabídku z plicního oddělení, líbil se mi samotný obor, který je sice relativně užší, ale pestrý a zajímavý, a hlavně to taky znamenalo nabídku práce ve fajn kolektivu. Po pár letech jsem začal jeden den v týdnu jezdit do plicní ambulance v Hořovicích. Letos dělám pneumologii desátý rok a rozhodně nelituju, přesto čím dál silněji pociťuji, že mi víc „sedí“ ambulantní práce než klasická nemocniční medicína a že nejradši pracuju s chronickými pacienty, se kterými se léta známe a máme vybudovaný osobnější vztah, takže začínám znovu tak trochu koketovat s tím praktickým lékařstvím…

  1. Máte doma mnoho domácích zvířat, takovou malou farmu. Co vás vedlo k tomu ji „založit“ ?

Odpovídám asi trochu uniformně, ale jako většina věcí v mém životě to prostě tak nějak samo přišlo :-) Ještě jako student jsem si splnil dětský sen panelákového dítěte a začal bydlet v domě, kde žily tři generace mých předků. No a co je takový dům na vesnici bez zvířat? Takže jsem ho ještě za studií „zaplevelil“ různým zvířectvem a nechal si od JZD vrátit kus louky. (Tímto zdravím své rodiče, kteří se jezdili starat o zvířectvo, když jsem se povaloval na koleji, a kteří s námi dosud nesou zvláště tíhu senoseče, a děkuju jim.) No a tak už to zůstalo. „Hospodařím“ moc rád, cítím, že je to stejně jako medicína práce vlastní mému nitru, slovy mého táty jsem se asi „zvrhl po selských předcích“. Je to výborná relaxace, člověk se protáhne, vyčistí si hlavu a zklidní se, a taky velmi výrazně cítím přítomnost duchovního rozměru – jsem blíž řádu Božího stvoření, kořenům, jsem blíž denodenním zázrakům, oněm „ohromným maličkostem“. A ještě mám jeden důvod, možná dodatečný, ale pádný – je mi silně proti srsti nelidskost dnešní „živočišné výroby“. Když to nemůžu změnit, tak v tom aspoň částečně nejedu. A taky víme, co jíme, a co dáváme dětem.

Irča, která je podobného ražení, se už „na grunt“ přivdala poté, co náš vztah úspěšně prošel zátěžovým testem na louce – chytře si tam totiž na pomoc přivedla dvě sestry, rodiče a babičku :-) No a děti už na výběr neměly. Zatím jsou malé na to, aby se jim to nelíbilo, zatím je to naopak.

  1. Jakým způsobem nejraději vaše rodina tráví volný čas ?

Rodiče nejradši spí a děti jsou nejradši, když rodiče spí a ony můžou v klidu číst, kreslit nebo zlobit :-) Ne, vážně, my vlastně skoro žádný volný čas nemáme, zvlášť od doby, kdy děti začaly navštěvovat školu, školku, hudebky, kroužky… Netušil jsem, jak to bude logisticky náročné, a to nám ještě pomáhají prarodiče i sousedi. Obdivuju rodiny, které jsou ještě při tomhle všem schopny nějakých společenských aktivit. Dřív jsme chodili zpívat do sboru – na svatohorském kůru jsme se s Irčou seznámili, chodili jsme tancovat, hrál jsem ve filharmonii, ale to jsme zatím všechno odložili na neurčito. No, a když přece jen nějaký čas zbyde, tak jsme nejradši jen tak všichni spolu pohromadě, hrajeme s dětma hry, povídáme si. Taky rádi jdeme na výlet, na procházku nebo na kolo, ale marně vzpomínám, kdy jsme byli naposledy.

  1. Přestože žijeme v hmotném blahobytu, je výchova dítěte v dnešní době, myslím, hodně náročná. Vy máte děti čtyři. Čeho se držíte při jejich výchově a co byste jim chtěli do života předat?

Čeho se držíme při výchově dětí? Většinou se jen taktak držíme, někdy se tak říkajíc „chytáme stropu“. Já nevím, nejsme ty typy, které si to předem načtou z knih a pak vychovávají podle předem vytýčených zásad, spíš se řídíme citem a vlastním svědomím. Asi se v první řadě snažíme neudusit v dětech to dobré, co v nich je, a snad to i rozvinout. Přitom stanovit a udržet nějaké jasné mantinely, co se smí a nesmí, co se má a nemá, ale tak, aby děti nepřestaly cítit, že je na každý pád máme rádi… Určitě při tom děláme spoustu kopanců, a to ještě na mnohé z nich asi přijdem až po letech.

A co bychom jim chtěli předat? Slovo „předat“ předpokládá, že onou vlastností nebo hodnotou sami disponujeme, což vždycky nemusí být tak jisté… Já vím, příklady táhnou, ale já bych tu otázku stejně radši trochu rozšířil, a řekl bych spíš, co jim chceme vštípit, jo? I tak je ale těžké, na tohle odpovídat a neupadnout do nějakých hloupých klišé. Já si vypomohu citáty, protože hned jak ses zeptal, tak mi na mysli vytanuly dva, které na to odpovídají líp, než bych byl schopen já. Ten první je: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Autorem toho druhého je Ferdinand V., který, když předával vládu Františku Josefovi, k němu pronesl: „Hlavně buď hodný.“ Tak asi to. A taky, aby uměly být šťastné a uměly se radovat ze života, což ostatně souvisí s předešlým.

Ale jestli se nám to daří a podaří, to ví Bůh. Zkus se zeptat tak za dvacet let.

Rád se zeptám. Děkuji Ti za rozhovor.

Pavel Chroumal