Rozhovor s Marií Markovou

Když jsem oslovila paní Marii Markovou
a požádala jí o rozhovor, hodně se bránila a snažila se mě odmítnout, dokonce mě nazvala zimnicí. Že měla pravdu a neoslovila jsem jí v úplně pravý a klidný čas, jsem pochopila až postupně během povídání s ní. Paní Marková se v té době starala o svou maminku po těžké mozkové mrtvici, její manžel se už dlouho léčí pro nádorové onemocnění v nemocnici na Pleši a opravdu toho je na ní hodně. Přesto si našla chvilku a já už si budu asi pořád vyčítat, že jsem jí obrala o drahocenný čas a sílu. Maminka paní Markové, paní Josefa Tesaříková, druhý den po rozhovoru zemřela.

Popsala byste ve zkratce jaké bylo vaše dětství; máte 3 sestry, jaké bylo vaše společné vyrůstání?
Jsem nejstarší, ale Dáša je o 11,5 roku mladší, takže ona si tu sourozeneckou společnost moc neužila. I když by se vydráply nějaké ty negativní vzpomínky, ty hezké převažují. Samozřejmě jsme jako děti musely také pracovat (obzvlášť pastva krávy 2x denně po dvou a půl hodinách byla velmi „oblíbená“), ale stejně zbývalo dost prostoru chodit na houby, hrát volejbal, bruslit, lyžovat, koupat se, číst atd.
I to počasí bylo nějak lepší – v létě teplo
a v zimě sníh.

Vzpomenete si, jestli jste během dospívání prošla také nějakou krizí své víry v Boha? Přijala jste víru svých rodičů nebo jste si musela najít k Pánu Bohu svoji cestu?
Víru jsem přijala od svých rodičů a v dospívání se žádná krize nedostavila. Byla jsem zvyklá poslouchat a přizpůsobit se a bohužel jsem ani o tom moc nepřemýšlela. Krize nastala až když jsem se vdala. Manžel nebyl věřící a já se docela ochotně přizpůsobila. Obrat nastal v momentě, když jsem viděla sestru klečet na posteli a modlit se. Řekla jsem si: „Když je víra dobrá pro ni, proč ne pro Tebe?“ Hned příští neděli jsem po téměř dvou letech mazala na mši svatou ke svátosti smíření a pak krok za krokem hledala svou cestu k Bohu

Jak jste poznala svého manžela – byla to láska na první pohled?
S Pavlem jsem se seznámila ve 2. ročníku
na průmyslovce, vzájemně jsme si pomáhali s učením a taky se mi líbil. Láska na první pohled to ale nebyla. Vzali jsme se za 5 let a letos oslavíme 35. výročí svatby. Prožili jsme různé bouřky i krize, ale vyplatí se vytrvat.

Máte 4 kluky – vlastně spíš chlapy – a pro mě jste velkým vzorem, protože se vám podařilo vychovat výborné a obětavé lidi; jak byste charakterizovala svou a manželovu výchovu?
Nemohla by sis vybrat nějaký lepší vzor? Já jsem zastáncem poněkud spartánské výchovy, to víš, kluci! Škola, hudebka, Sokol, pomoc doma – to bylo nějakého odporu. Důležitá je láska a důslednost, snad těch šrámů způsobených rodiči není moc. Často jsem si připomínala větu nynějšího kardinála Vlka: „Hoď starost na Pána.“ A moje odpověď? „Pane Bože, dal jsi mi 4 kluky, vidíš, jak jsem slabá a neschopná. Tak něco dělej!“ A on dělal. Takže já moc velkou zásluhu na tom nemám.