Rozhovor s Markétou Markovou
Paní Marková, prosím, podělte se se čtenáři Jakuba o čerstvé zážitky z mateřské dovolené. Je možno srovnávat vytížení studijní, pracovní a mateřské?
Paní Marková, prosím, podělte se se čtenáři Jakuba o čerstvé zážitky z mateřské dovolené. Je možno srovnávat vytížení studijní, pracovní a mateřské?
Čerstvé zážitky z mateřské dovolené (dá se to nazvat dovolenou?) bych nejprve spojila s pocity štěstí, radosti, pokoje. Snažím se užívat si každý den. Děkuji Pánu, že nám dal se Štěpánem možnost přivést na svět a vychovávat dítě. Je to velký dar, ze kterého jsme objevili zatím jen nepatrný kousek – čekání na narození a první dva měsíce Pavlíkova života. Každý den budeme objevovat nové a nové. Určitě mezi nejkrásnější chvíle patří, když se na nás směje, drží se nás a nechce pustit. Zároveň se objevila velkázodpovědnost. Člověk přemýšlí, jestli bude schopen dát mu vše, co potřebuje. Naštěstí všechny pochyby můžeme vložit do modlitby. Čas na modlitbu je něco, co jsem díky chvílím kojení objevila. Vymezit si i jen krátký čas na modlitbu byl pro mě dříve problém. A najednou jsem přemýšlela, jak mohu kromě pozorování miminka a kochání se jím při kojení daný čas využít. Číst mi při tom moc nejde, tak jsem si řekla: „Markéto, pořád ses vymlouvala, že nemáš čas, a tady se ti nabízí skvělá příležitost. Využij ji!“ Musím si to opakovat denně, protože svodů odvádějících od modlitby je stále dost – ďáblík nás nenechá na pokoji. To je jedna z věcí, která odlišuje nynější stav od studijního a pracovního vytížení. Tím se dostávám k druhé části otázky. Protože jsem člověk spíše aktivní, snažila jsem se od svých třinácti let kromě povinností ve škole coby studentky nebo učitelky zapojit do farních činností a najít si chvilku i pro své koníčky. K tomu všemu jsem měla také pečovat o domácnost. Při studiu a práci šla domácnost naposlední místo, což se v současnosti změnilo. Péče o dítě a domácnost je na předních místech. Vše ostatní až potom. Trochu mi tak přijde, že jsem dříve stihla mnohem více, ale určitě jsme měla menší prostor na odpočinek. Pořád se člověk honil, aby vše stihl. A teď si užívám, že si mohu všechno dělat, jak chci, a přizpůsobuji se potřebám dítěte. Jestli stihnu to či ono dnes nebo zítra, nehraje velikou roli. Alespoň prozatím. Myslím, že už jsem potřebovala změnu, a je fajn, že je pozitivní.
Před odchodem na mateřskou dovolenou jste se věnovala „spolču“.Máte za sebe zástupce (zástupkyni) a nebo stíháte obojí?
Práci s dětmi a mládeží mám zřejmě zakódovanou v genech, což se nakonec projevilo i výběrem mého povolání. A není divu, když maminka byla učitelka, její maminka (má babička) také a pradědeček (tatínek babičky) byl řídícím na malé škole v pohraničí. Takže,když se před jedenácti lety spolčo mládeže rozdělilo na starší a mladší, spolu se Štěpánem jsem se ujala „vedení“ nebo-li animování naší mladší skupiny. Po dvou letech, kdy bylo jasné, že půjdu studovat mimo Příbram, jsem se snažila předat žezlo.Ale to jesnad nejtěžší úkol, se kterým jsem se setkala. Vždy, když jsem si myslela, že bude človíček, který povede skupinu dál, spletla jsem se. Pokaždé to vydrželo jen chvilku nebo to nevyšlo vůbec. Během té doby jsem se sažila být s ostatními v kontaktu, povzbuzovat je, dva a půl roku jsem čtvrtletně připravovala farní dny mládeže, abych úplně nevypadla z kontaktů. Když jsem dokončila studia a začala učit náboženství, snažila jsem se pokračovat ve vedení spolča mládeže dál, ale nebyla velká odezva. Když se nás v jedno období sešlo pravidelně po třech lidech včetně mě, tak na mne dolehl v lehčí formě syndrom vyhoření. Mělo vůbec všechno namáhání smysl? Často jsem se na to ptala Pána v modlitbě. Přes všechny chmury jsem se snažila pokračovat, protože se našli noví mladí, kteří potřebovali a potřebují povzbudit ve víře a v křesťanském způsobu života. Výsledek jste nakonec mohli vidět na letošním společenském večeru. Objevili se nástupci a hlavně dorostli zase mladí, kteří se chtějí setkávat.
Moje zkušenost za těch 11 let je, že člověk míní a Pán Bůh mění. Když se mladí budou chtít setkávat a spolu něco vytvářet, najde se i ten, kdo ostatní povzbudí a vede. Moje role se s mateřstvím proměnila a já spolčo už nevedu, ale jsem v kontaktu s těmi, kdo se snaží spolčo vytvářet, a pomáhám jim, když něco potřebují. Třeba jen povzbuzením, aby brzo „nevyhořeli“.
Společenský večer jste stihla i s Pavlíkem, jak to bude s letním táborem v Oborách?
Co myslíte? Na farní tábor jezdím od roku 1996 a vynechala jsem jen dvakrát – v roce 2000, kdy tábor nebyl, a v roce 2002, kdy jsem byla na Světovém setkání mládeže v Torontu. Zatím jsme se Štěpánem pevně rozhodnuti, že letos jedeme. Štěpán si stejně jakovloni vezme na starost kempery, aby spolu doladili formu a od příštího roku mohli začít někteří z nich jezdit jako praktikanti. Já pojedu jako zdravotník. Loni jsem si obnovila znalosti a razítko v průkazu od Českého červeného kříže a pevně doufám, že budeme jako v předchozích letech pod Boží ochranou a nikomu se nic vážného nestane, takže v podstatě nebudu na táboře potřeba. Minulý rok byla na táboře dva dny moje starší sestra Jana se třemi dětmi a zjistili jsme, že tee-pee je bezvadný rodinný stan, kam se bez problémů zajede s kočárkem, kde se postaví přebalovací stolek a vytvoří bezvadné letiště na spaní. Pavlíkovi bude v tu dobu půl roku a myslíme si,
že je třeba s tábořením začít včas. :o) Když budeme zdraví, pak nás určitě na konci července potkáte v Oborách. Už se celá rodina moc těšíme. :o)
Děkuji vám za čas, který jste nám věnovala a na závěr vás požádám, abyste vyslovila vaše přání pro farníky.
Protože je před Velikonocemi, tak všem ze srdce přeji, aby je hezky prožili. Aby obnovili svoji víru a naději, že život s Ježíšem má smysl. A taky přeji všem, kteří dosud neměli odvahu přijít o prvních nedělích po mši svaté do sakristie na něco dobrého, ale hlavně se přijít seznámit s ostatními nebo se zapojit do některých farních aktivit, aby se nebáli a zkusili to. Já jsem díky tomu poznala mnoho skvělých lidí, prožila hodně krásných chvil a nedovedu si představit, že bych do této farnosti nepatřila. Mámnaši farnost ráda, s klady i zápory. Děkuji všem, kteří mě přijali takovou, jaká jsem, a omlouvám se všem, kterým někdy mohu lézt se svými články, výzvami a aktivitami na nervy.
Připravila Helena Vithová