ROZHOVOR v 11. čísle zpravodaje JAKUB
Velmi zajímavý rozhovor o STRAHOVSKÉM KLÁŠTEŘE vedla se sl. Hedvikou Kuchařovou paní Dagmar Janoušková.
1. Mohla bys, prosím, popsat, jak funguje Strahovský klášter? Z mého pohledu – Strahovský klášter je komunitou řeholníků, ale zároveň je vědeckou institucí, otevřenou veřejnosti. Jak se to daří sladit?
=Strahovský klášter – nebo Královská
kanonie premonstrátů na Strahově, jak zní oficiální název – je v první řadě klášterem, to znamená řeholní komunitou. Jak to ale u starých církevních institucí bývá (Strahovu jako klášteru premonstrátů je 870 let), pečuje
o množství nemovitých i movitých památek,
počínaje samotným klášterním areálem, z nichž mnohé mají statut národní kulturní památky. Podobně jako jiné církevní instituce se snaží zpřístupnit např. formou stálých expozic nebo výstav své poklady veřejnosti.
Strahovští premonstráti vynikají velkorysostí,
s níž to dělají. Velkou výhodou Strahova je místo v historickém centru Prahy, přitažlivý
exteriér a interiéry a z toho plynoucí příjmy z cestovního a turistického ruchu. Příjmy se však vracejí do kulturní a kultivující činnosti kláštera, kam patří nejen obnova staveb, ale i platy odborníků, protože tyto aktivity provozuje kanonie ve vlastní režii. Na konkrétní projekty (oprava střech, obnova
knihovních sálů) je možné žádat a získávat
prostředky také z různých dotačních programů, nejde však o žádný pravidelný státní příspěvek. Veřejnost si spojuje Strahovský klášter především s historickou Strahovskou knihovnou. Po likvidaci řeholních
institucí v roce 1950 se knihovna stala základem nově vzniklého Památníku
národního písemnictví a v letech 1990-1991 byla spolu s areálem vrácena zpět řádu. Spolu s Národní knihovnou v Praze nebo s Knihovnou Národního muzea patří k největším a nejcennějším historickým knihovnám v České republice, jako jediná z velkých historických
knihoven není ve vlastnictví státu (v rámci restitucí se vracely staré knižní fondy i dalším řádům, jedná se však o daleko menší celky).
Nejnaléhavější práce v knihovně po návratu premonstrátů by bylo možné shrnout do dvou bodů: stavební a památková obnova a zpřístupnění knihovního fondu veřejnosti prostřednictvím současných médií. Podařila
se generální oprava obou historických sálů (v případě Filozofického sálu šlo o první „generálku“ od jeho dokončení v roce 1797), v plánu je revitalizace depozitářů (přibližně stejně nákladná jako opravy v sálech…). Pokud jde o druhý bod, jedná se především o digitalizaci vybraných sbírek (s podporou
Ministerstva kultury ČR), převedení
(v podstatě přepsání) rukopisných lístkových
katalogů do elektronické podoby a odborné zpracování zvláště cenných částí fondu, především rukopisů a prvotisků (knih vytištěných do roku 1500). Odborní pracovníci se zabývají také dějinami řádu v českých zemích. Vzhledem k významu sbírek spolupracuje klášter se špičkovými institucemi
České republiky: Národním archivem,
Národní galerií, pracovišti Akademie věd (Komise pro soupis rukopisů, Historický
ústav), Národním muzeem apod.
2. Čím se v práci zabýváš? Když jsem s Tebou o Tvojí práci krátce mluvila, oči Ti jen zářily, řekla bych, že se tam cítíš velmi dobře. Co tě na Tvojí práci nejvíc těší?
Nejlépe asi bude popsat, co právě dělám:
s kolegy externisty trochu bojujeme
s přechodem databáze, do níž se inventarizuje grafická sbírka, z nižší verze na vyšší (sbírku klášter restituoval, odhadem má 50.000 kusů, zpracováno je něco přes 30.000), do začátku
ledna je nutné odevzdat vyúčtování příspěvků na digitalizaci a restaurování na příslušné ministerstvo, dokončujeme výběr obrazových materiálů pro publikaci, kterou chystají kolegové z Filozofické fakulty UK, je třeba začít přemýšlet o exponátech na výstavu,
kterou bude kanonie příští rok pořádat ve spolupráci s Arcidiecézním muzeem Olomouc, dopsat odborný článek o Jeronýmu Zeidlerovi, strahovském opatovi z 19. století,
a samozřejmě katalogizovat přírůstky, přepisovat starý katalog a odpovídat na badatelské dotazy.
Knihovna je totiž přístupná veřejnosti,
zcela bezplatně (neplatí se ani symbolický příspěvek). Většina dotazů znamená konzultaci se studenty, kteří pracují na nějakém církevně historickém tématu, ale obracejí se na nás např. i lidé, již mezi předky nalezli nějakého
strahovského premonstráta a chtěli by
se dozvědět víc. Spojují se zde činnosti z běžné sbírkové instituce, tedy péče o historické předměty, s vědeckým bádáním.
Spolupracovala jsem na řadě projektů s kolegy – profesionálními historiky. Jeden z těchto projektů poběží od ledna 2014 a bude se zabývat klášterními kronikami a anály v 17. a 18. století.
3. Jaký máš vztah k Vánocům?
Vánoce a advent v mých očích výrazně
snižuje skutečnost, že se všechno odehrává v zimě, a kombinace nejkratších dnů v roce a kostelního chladu je prostě vražedná… Dávám tedy přednost Velikonocům. Ale vážně:
v narození Páně vidím možnost začít zase
znovu, s čistým stolem. V pozadí toho je i ten slunovrat a přelom občanského roku, ale to se opakuje každý rok, pořád dokola. Děťátko v Betlémě mě ujišťuje, že má smysl a význam jít dopředu (byť to někdy vypadá, že není moc k čemu) a že je v jeho moci zbavit mě vlastní zátěže z minulosti.
(Hedviky se ptala a za rozhovor děkuje
Dagmar Janoušková)