Sociální služby v Příbrami
Svět z jiného „pohledu“
Rubriku o sociálních službách jsem
tentokrát pojala poněkud netradičněkratičkou
úvahou, která souvisí se službou
uváděnou v minulém čísle.
V něm jsme se věnovali příbramskému
Tyflocentru, které pomáhá nevidomým
a slabozrakým lidem. Díky
tomu, že jsem se seznámila s jeho fungováním,
jsem se také dostala k dalším
informacím o životě nevidomých lidí,
přečetla jsem si různé příběhy a úvahy
lidí bez zraku.
Svět z jiného „pohledu“
Rubriku o sociálních službách jsem
tentokrát pojala poněkud netradičněkratičkou
úvahou, která souvisí se službou
uváděnou v minulém čísle.
V něm jsme se věnovali příbramskému
Tyflocentru, které pomáhá nevidomým
a slabozrakým lidem. Díky
tomu, že jsem se seznámila s jeho fungováním,
jsem se také dostala k dalším
informacím o životě nevidomých lidí,
přečetla jsem si různé příběhy a úvahy
lidí bez zraku. Některé jsou smutné,
jiné naopak popisují určité komické
situace, ve kterých se slepec může ocitnout,
v dalších tito lidé uvažují o podobnostech
a odlišnostech nevidomých
a vidících. Uvědomila jsem si díky tomu
mimo jiné, kolik potenciálu a síly k životu
mnozí z těchto lidí mají, že dokáží
s takovýmto handicapem žít. Zároveň
mi začalo při čtení řádek z pera nevidomých
docházet, že jsou v něčem vlastně
daleko dál nežli my, „vidící“, protože je
to právě zrak, který často vede člověka
k povrchnosti.
Opravdu s velkým zájmem jsem si
přečetla krátké povídky a postřehy nevidomého
muže, pana Rudolfa Krchňáka,
který byl učitelem hudby, aktivním
hudebníkem i komponistou, básníkem
i beletristou (nar.1905, zem.1996),
z knihy „S bílou holí“ – příběhy nevidomých.
Protože jen stěží mohu vyjádřit
to, jakým způsobem nevidomí vnímají
velmi jemným způsobem poukazují
na to, že i bez zraku lze vnímat vnitřní
podstatu života, a to možná i s daleko
větší intenzitou, než jak ji vnímáme my,
lidé se zrakem zdravým.
„……..Často se mě lidé ptají, jak
rozeznávám den od noci. Odpovídám
jim otázkou: Jak vy rozeznáte
od sebe ano a ne, klad a zápor?
Stačí vám k tomu jen slyšet přitakání
či odmítnutí, vidět přikývnutí
nebo záporné zavrtění hlavou?
Znáte jistě ty okamžiky, kdy vám
ústa říkají lichotná slova a zvou
vás ke svým stolům, ale vy přece
víte, že jejich domov nemůže být
vaším domovem a jejich lichotná
slova jsou neupřímná. Ne zrak
a sluch, ale něco jiného vám dává
poznat pravou tvář lidí. Někdy je
to rozum, jindy cit………… Ano
a ne, klad a zápor, někdy je obtížné
je přesně rozlišit. Dovede to
však jistě ten, kdo umí proniknout
pod povrch věcí. Kdo dovede naslouchat
rytmu života, ten dovede
snadno rozlišit den od noci, i když
nikdy neviděl hořící pochodeň ani
hvězdnatý prapor těch dvou, kteří
měří náš čas s neúprosnou spravedlností.“
(úryvek z povídky R.Krchňáka „Den a
noc“, cit.z knihy „S bílou holí“- příběhy
nevidomých, ed.Jiřina Medveďová,
Karmelitánské nakladatelství, 2004)
„……..Šípkový keř voní. Já měřím
výšku nebe trylky skřivanů,
dálku prostoru zpěvem splavu
a vůní borového lesa, kterou mi
chvílemi přináší lehký větřík.
Schnoucí louka voní všemi dešti
letošního jara, které jí pomohly
vyrůst. Schne a lehkým výparem
vrací část vláhy obloze, zatímco
druhou část vrátila zemi.
Voní jetel a voní vrba u potoka.
Je ještě třeba zrak, abys vnímal
všechnu tu krásu? Kdybych měl
vidoucí oči, snad bych je v této
chvíli zavřel, aby ke mně nepřestal
mluvit skromný Bůh této skromné
země ze šípkového keře mlčenlivou
řečí o kráse a sladkosti těch
nejprostších věcí.“
(úryvek z povídky R.Krchňáka „Šípkový
keř“, cit.z knihy „S bílou holí“- příběhy
nevidomých, ed.Jiřina Medveďová,
Karmelitánské nakladatelství, 2004)
K těmto slovům jistě není potřeba nic
dodávat……. Snad jen to, že až si někdy
budeme zase zoufat nad strastmi života
a mít pocit, že Bůh je od nás daleko,
zkusme na chvilku zavřít oči a naslouchat
vnitřnímu hlasu srdce, který je tak
často přehlušován vnějšími věcmi, na
které se upírá náš zrak.
Lucie Křížová