Ze života farnosti – Poděkování a vzkaz

Milí farníci, děkuji vám za modlitby
a účast, kterými jste provázeli mě
a mého manžela zejména poslední čtyři
měsíce jeho nemoci. Bylo to hmatatelné!
Od července se Pavlův zdravotní
stav dost zhoršil, nechodil, nemluvil.
Za vydatné pomoci sestřiček z Farní
charity Příbram se nám podařilo o něho
pečovat doma až do 2.11.2009.

Milí farníci, děkuji vám za modlitby
a účast, kterými jste provázeli mě
a mého manžela zejména poslední čtyři
měsíce jeho nemoci. Bylo to hmatatelné!
Od července se Pavlův zdravotní
stav dost zhoršil, nechodil, nemluvil.
Za vydatné pomoci sestřiček z Farní
charity Příbram se nám podařilo o něho
pečovat doma až do 2.11.2009. Pak nastaly
komplikace – přestal pít, jíst, měl
horečku. Verdikt lékaře zněl – nemocnice!
Odmítla jsem s tím, že situaci chci
řešit hospicem. Nebyl proti, ale asi by
to nezařídil. A zase nastoupila Charita.
Paní ředitelka všechno bleskově vytelefonovala
a sdělila nám, že druhý den
můžeme nastoupit do Prachatic. Ráno
v půl šesté přiběhla ještě s jednou sestřičkou,
pomohly mi Pavla obléknout
a připravit na cestu.
Hospic sv. Jana Nepomuka Neumanna
je úžasné zařízení pro 30 pacientů.
Každý má vlastní pokoj s polohovací
postelí, sociálním zařízením, přistýlkou
pro doprovod a televizí. Na každém patře
je kuchyňka, kde si můžete připravit
jídlo. Já jsem si objednala obědy, snídani
a večeři jsem si chystala sama.
V přízemí je stále přístupná kaple
Jana Pavla II.. Když jsme tam vešla, vyrazilo
mi to dech. Místo oltáře přes celou
stěnu „rozevřená kniha“, uprostřed
kříž. Vkusný dřevěný obětní stůl, ambon,
svatostánek. A klid. V jednoduchosti
je krása. Ta kaple je za pět let existence
hospice promodlená. Veškerý personál – lékaři, zdravotní
sestry, ošetřovatelky, stážisti, uklízečky
– je mimořádně ochotný, vstřícný, ohleduplný.
Nejenže se vzorně ve dne i v noci
starali o Pavla, ale věnovali se i mně. Razí
se tam myšlenka, že je třeba věnovat pozornost
pacientovi i doprovázejícímu.
V sousedství hospice sídlí boromejky.
Některé pracují v hospici jako zdravotní
sestry, ty starší navštěvují nemocné,
povídají si s nimi nebo se modlí nad
umírajícím. Sestra Sebastiana též připravuje
půdu k udělení svátostí – někdy doslova
za minutu dvanáct. Samozřejmě
jen se souhlasem nemocného nebo doprovodu.
Žádné donucování.
Jsem vděčná Pánu Bohu za ty tři
týdny. Když tak sedíte a nemáte „do
čeho píchnout“, to je času na přemýšlení,
modlitbu, rozjímání; to se vám žebříček
hodnot pěkně třese. Přiznám se, že
doma by se mi to nikdy nepodařilo.
Věděla jsem, že domů se už vrátím
sama. Ale nebyl v tom velký smutek,
vždyť za ty tři roky mě na to Pán Bůh
docela připravil. On je ten největší a nejlepší
režisér, jen mu to my lidé nesmíme
tolik kazit. Děkuji mu za to, že mi dal
značnou fyzickou i psychickou zdatnost,
abych to dotáhla do finále, protože sama
bych to nedokázala.
Kdo jste byl na pohřbu, snad uznáte,
že to byla slavnost, díkůvzdání za
všechno, co jsme dostali, dobré i to horší.
Není to věc jen rodiny, pozůstalých,
ale vás všech, kdo jste pomohli vytvořit
to společenství. Díky všem!
A nakonec ten vzkaz.
V určitém stádiu nemoci už je lékařská
věda bezmocná, je třeba přijmout
ten fakt a připravit se na cestu „domů“.
Nebojte se pečovat o své rodinné příslušníky
doma. Pokud čtete pozorně Jakuba,
víte, že v Příbrami je celá řada institucí,
které pomáhají. Přeju vám, abyste
i vy zažili ten pocit, že jste udělali, co
jste mohli nebo chtěli.

Marie Marková