ZEBEDEUS: Svátost smíření

Původně jsem měl v úmyslu psát o této svátosti do „Jakuba“ na pokračování. Bylo by to však na dlouhou dobu, na úkor a celistvosti přehlednosti. Protože mně nejde o samoúčelné zaplnění „Jakuba“, rozhodl jsem se podat toto pojednání v celku. Snad to bude ku prospěchu.

Základní pojem
Především – je to „svátost“. Tedy viditelné znamení neviditelné milosti. Milost není nějaký neosobní Boží dar, ale to sám Ježíš, přítomný v našem životě, nám svým Duchem dává základní potřeby pro život křesťana. Ve svátosti smíření nám prokazuje Boží milosrdenství odpouštěním našich hříchů a dává nám sílu jít s ním jeho cestou. Protože Bůh vždy něco tvoří, dává. Nejde jen o jakési pasivní odpuštění. V této svátosti nám Kristus zcela konkrétně hříchy odpouští, ale zároveň je to jeho „znamení“,že kdykoliv se k němu s lítostí, tedy s nesouhlasem s našim určitým jednáním, obrátíme, vždy nám odpustí. Nelze to chápat tak, že odpuštění hříchů, tedy Boží milosrdenství je vázáno jen na konkrétní přijetí této svátosti. (Z toho povstávala nedobrá praxe – po „zpovědi ke přijímání“ a pak zase až po další zpovědi).
Víme z evangelia, že Ježíš během svého pozemského působení hříchy odpouštěl a vždy to zdůrazňoval jako největší dar. Pokračuje v tom a jen on odpouští hříchy to i ve svátosti smíření. Zpovědník rozhřešení „uděluje“, ale působí jej Kristus. Je to vždy jeho osobní dar konkrétnímu člověku, ne nějaký anonymní, automatický náboženský úkon.

Stručně o vývoji
Po svém zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého s příkazem odpouštět hříchy (ne pouze s „dovolením“), po seslání Ducha svatého to apoštolové začínají uskutečňovat.
Jako každá svátost i svátost smíření prochází v průběhu času vývojem jak svého chápání, tak především formy.
V prvních křesťanských dobách (2.-3.stol) se svátost smíření tak jako dnes nepraktikovala. Vyznávaly se pouze velmi závažné hříchy. Šlo o hříchy typu odpad od víry, zapření víry, vražda/zabití, smilstvo, zneuctění apod. Zde se logicky předpokládalo pokání i jako radikální změna smýšlení, postoje. Proto se člověk zpovídal pouze jednou za život. Ovšemže pokání bylo úměrné provinění, ne tedy např.“několik modliteb“. Mnohem více se chápalo, že hříchem dotyčný poškozuje i celé společenství církve a hříchem se z něho vyděluje. Proto takový kajícník nemohl být účasten eucharistie, po bohoslužbě slova musel odejít.
Ve 3.-4.stol. v Malé Asii např.kajícníci stáli u dveří kostela a prosili vcházející/vycházející o modlitby za odpuštění svých hříchů. Pokání trvalo několik měsíců až let. Ovšemže šlo o zmíněnou kategorii nejzávažnějších hříchů. Pokání bylo veřejné, zvlášť za veřejné zjevné hříchy. Vyznání tajných hříchů veřejné nebylo. Zásadní ale bylo, že pokání bylo vždy záležitostí biskupa s celou obcí, která se toho účastnila. Hřích byl chápán nejen jako soukromá záležitost a tak také pokání bylo chápáno jako záležitost celé církve, žijící v té které církevní obci.
Tato praxe nevycházela z nějaké tvrdé přísnosti, ale spíš z vědomí velikosti daru víry, příslušnosti ke Kristu a tím i vědomí nesmírné závažnosti hříchů.
Ovšemže lidé se dopouštěli i tzv.„běžných“ hříchů – ať už větších či menších, ale to si každý řešil vnitřně, vzbuzováním lítosti před Bohem, v kontaktu s Kristem. Tedy to, co je vždy ze strany člověka smyslem této svátosti, ať už je v daném období praxe svátosti smíření jakákoliv.
Ve středověku dochází k úpadku pokání. Veřejné pokání přestává plnit svou funkci, objevuje se tzv. „ušní zpověď“, tedy ryze soukromá (jen pro uši zpovědníka). Tato praxe začala v 7.stol. působením iroskotských misionářů. V ušní zpovědi jde víc o individuální vedení, úsilí o osobní sebezdokonalení; vedle přínosu této praxe se však ztrácí pohled na skutečnost, že jde na prvním místě o svátost Božího milosrdenství. Nešlo ovšem o jednotnou celocírkevní praxi, záleželo vždy na územním uspořádání podle místního biskupa. Ostatně v církvi těch dob ještě není zdaleka celocírkevní centrální papežská moc v dnešním rozsahu.
Občas docházelo i k absurdním situacím: např. uložené pokání „pouť k Božímu hrobu“ do Jeruzaléma chápali někteří bohatí rytíři tak, že za sebe vyslali náhradníka. Že tím ovšem celou svátost prakticky anulovali, je pochopitelné.
Od 11.stol. se rozhřešení přesunuje před vykonání pokání. Tato svátost je proti dřívějšku mnohem více vnitřní skutečností, její podstatou se stává lítost. Věřící se může vyznávat kolikrát cítí potřebu.
Na čtvrtém lateránském koncilu (1215) byla pak stanovena povinnost katolického křesťana aspoň jednou za rok přistoupit ke svátosti pokání a sv.přijímání. Tím se chtělo zabránit ignorování této svátosti. Ovšem ke zvnitřnění víry to rozhodně nepřispělo.
Této svátosti se začalo říkat „svatá zpověď, protože se postupně začal klást hlavní důraz na vyznání, jeho obsah, přesnost i počet hříšných skutků. Tato praxe trvala několik století, církev byla ve svém životě nehybná. Až do 2.Vatikánského koncilu byla svátost pokání chápána jako úzce soukromá záležitost, protože hřích byl chápán víceméně jako soukromá záležitost.

Současná praxe
Druhý Vatikánský koncil přinesl zcela jiný pohled na tuto svátost v důsledku obnoveného pohledu na církev.
Už název svátosti smíření vyjadřuje fakt, že jde o svátost Božího milosrdenství, v níž nám Kristus přichází na pomoc, aby nás usmířil s Bohem poté, co jsme se mu životem vzdálili, nebo se s ním docela rozešli. Souvisí to s vědomím hříchu, který je vždy osobní, ale nikdy soukromou záležitostí. Hřích vždy zasahuje celé společenství věřících, církev (ovšem i celé lidské společenství).
Forma této svátosti, prostředí v níž je udělováno, chce vyjádřit skutečnost toho, že Kristus nás v této svátosti vždy přijímá s živým zájem o nás. Proto jsou zřizovány zpovědní místnosti, kde by měly být dvě židle, pro zpovědníka a vyznávajícího se, pokud rozměry dovolují stolek k „přátelskému rozhovoru“. Jde o zdůraznění Ježíšova přátelského přijetí, kdy s námi sedí u jednoho stolu. Doplňky jako kříž apod. nejsou nutné, ale jistě velmi vhodné. Jistěže atmosféře „přijetí Kristem“ by měl odpovídat především přístup zpovědníka, který Krista nezastupuje, ale je viditelným znamením jeho přítomnosti a v jeho jménu jedná.
Vždy by mělo předcházet nějaké „lidské“ přivítání, byť sebestručnější. Na úvod by se měl přečíst, nebo říct vhodný úryvek z Písma sv., který by měl kajícníka vhodně motivovat.
Starý typ tzv.zpovědnic, kde lidé anonymně klečí, často pitvorně zkrouceni jsou pro zmíněné soudobé pojetí této svátosti maximálně nevhodné. Někde je obtížné vyčlenit pro zpovědní místnost prostor, většinou je to ale pro faktické ignorování toho, co nám Duch sv. na koncilu říká. Dojem, že „v kleče“ jsem zbožnější – tedy Bohu blíž – je ovšem mylný. Klečení má ovšem svůj význam, ale právě že tam, kde ho má!
Po přijetí by kněz měl přečíst, nebo říct krátký úryvek z Písma, který bude vhodně motivovat přijetí této svátosti. Ježíš mně vítá u této svátosti a oslovuje mě. Kněz je jen zprostředkovatel, i když pověřený a ke svátostnému úkonu nezbytný.

Vyznání
Vyznání je zcela osobní záležitost. Zpovědník má za úkol upozornit na potřebu celého vyznání, pokud je z jeho charakteru pravděpodobné, že tomu tak u kajícníka není. To může být způsobeno obvykle slabým vědomím hříchů, většinou pro poměrně velkou vzdálenost církevní praxi, nebo ustrnutí ve víře na rovině dětských let. Někdy může jít o tzv. morální nemožnost se vyznat, kdy se člověk vyznat své hříchy nepřekonatelně stydí. To sice není dobré, je to vždycky určitá slabost víry, ale jsme jen lidé. Někdy právě už ve vyznání spočívá v nemalé míře pokání. Měl by být samozřejmě vyjádřen charakter hříchu a závažnost provinění. (V jedné líbezné knížce říká zpovědník kajícníkovi, že nestačí, řekne-li že ukradl provaz, když nedodá, že na konci tohoto provazu vedl krávu).
Zpovědník má za úkol pomoci člověku, který má evidentně velmi úzké, nebo až bludné svědomí, vysvětlením správného postoje v obecné rovině.
Na druhou stranu zpovědník nikdy nemá zjišťovat široce okolnosti hříchu. Pokud zpovídající si nechce zkonzultovat určité jednání, má ho docela upozornit, že není nutné věci rozvádět. Zvláště u tzv.“choulostivých hříchů“ je dobrá co největší stručnost. V žádném případě by kněz neměl používat mravokárný způsob. Může zdůraznit nebezpečí a případně vážnost hříchu, ale měl by především povzbudit, uklidnit, dodat naději. Ježíš nikdy nemoralizoval. A pokud komu řekl „už nehřeš“, vždy to řekl povzbuzujícím způsobem. A zpovědník jedná v jeho jménu, není tam za sebe, neodpouští on, ale Kristus. Tohle je při této svátosti nesmírně důležité. Protože je to přece viditelné znamení „neviditelné“, ale reálné Kristovy přítomnosti. Pokud je to možné, měl by kněz dát vyznávajícímu se nějaký impulz, radu ap. Ale především jde o ono povzbuzení.

Uložené dostiučinění
Uložené dostiučinění (postaru „pokání“) není nějaká daň za odpuštění; v dnešní praxi je to spíš vyjádření vděčnosti za to, že mně Kristus stále znovu a znovu přijímá a prokazuje mně milosrdenství odpuštění. Mělo by odpovídat charakteru vyznávajícího se, event. obsahu jeho vyznání a ovšem jeho možnostem. Tradičně se ukládá modlitba. Jistě je mnohdy vhodná. Ale nakolik se problém vyznávajícího týká např. jeho mezilidských vztahů, zaměřit se spíš tam. Urazil jsi manželku? Jdi a kup ji třeba květinu (pokud není zahradnicí). Nebo ji pozvi někam do společnosti. Vyčítáš manželovi? Jdi s ním třeba na fotbal – on zase s tebou půjde na vycházku! Projev zájem o jeho práci a projev mu uznání. Jsou děti drzé na své rodiče? Ať sami připraví večeři, nebo umyjí záchod, pomohou uklidit apod. Máš málo času a jsi proto nervózní na své okolí? Tak navštiv starého člověka a nech si vyprávět co už jsi od něho tolikrát slyšel. Nemáš čas na modlitbu? Vezmi si Bibli a čti. Někomu by svědčilo za pokání se pořádně vyspat. A tak podobně. Ve všech případech by však z toho měl mít dotyčný radost a především vědomí, že se to líbí Bohu, že „mu tím dělá radost“. A pokud možno by z toho měl mít užitek i člověk „vedle nás“. Že v každém případě po přijetí svátosti smíření člověk stejně Bohu poděkuje, ať už dostane uložené dostiučinění jakékoliv, je asi samozřejmé.

Vyjádření lítosti kajícníkem
Následovat by mělo vyjádření lítosti ze strany vyznávajícího. Lítost je totiž podstatnou složkou této svátosti ze strany kajícníka, protože nejde o „pobožnost“, ale o základní úkon přístupu člověka k Bohu, tedy o osobní komunikaci s Kristem. Mám si uvědomit nesprávnost svého jednání, postoje apod. a vyjádřit Kristu nesouhlas s tímto svým jednáním. To je předpokladem při reflexi, „zpytování svědomí“, ale je to logické i před udělením rozhřešení. Právě proto, že rozhřešení není nějaký neosobní náboženský úkon, ale jde o osobní Ježíšův přístup k člověku, o osobní Boží dotyk duše člověka. Tuto skutečnost má toto vnější vyjádření lítosti kajícníkovi zdůraznit. Lítost lze vyjádřit jakýmikoliv slovy, osobně laděnými. Někdo používá prosté biblické „Bože, buď milostiv mně hříšnému“, „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou“, „Můj Ježíši, milosrdenství“ a podobně. To jistě není špatný způsob; věřící by ale měli lítost nějak vyjadřovat. Protože si s tím mnozí nevědí rady, říká to většinou za ně kněz a to není smysl obnovené svátosti smíření. Nejednou také pro časovou tíseň, o tom ale bude ještě pojednáno.

Rozhřešení
Na závěr přijetí této svátosti je to, co je ze strany zpovědníka podstatné – udělení rozhřešení. Tedy „rozvázání hříchů“, jejich „rozbití“. Ježíš nás přijímá opět do svého a církevního plného společenství, kde už není žádný hřích. Kde je Kristus, tam hřích nevládne.
Forma je prostá. Kajícník zůstává sedět, kněz stojí se rukama vztaženýma nad hlavu kajícníka a říká formuli rozhřešení. Je to znamení přítomného Ježíše, která nad námi stojí, sklání se k nám a usmiřuje s Bohem.
Formule rozhřešení: Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať Vám skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní Vás pokojem. Uděluji Vám rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
Při poslední větě (ležaté písmo) dělá nad kajícníkem velký kříž. To je totiž vlastní podstatné rozhřešení, ostatní by ve výjimečně těžké časové nouzi mohlo být vynecháno (jde ovšem spíš o teorii).
„Propuštění“
Určitě by měl následovat pozdrav a rozloučení, podle vhodnosti a situace. Končí přece slavení! Kajícník by měl odcházet s radostí, ne že to má zase před Bohem, dobré(!), ale s radostí nad tím, že Ježíš ho zase znovu přijal, tak jako vždycky. Že mu plně odpouští, smiřuje ho s Otcem a povzbuzuje ho na další cestu s Ním. Zpovědník by s ním měl zcela přirozeně tuto radost sdílet a podle svého ladění přispět k atmosféře přítomnosti „laskavého Krista“. Slaví nejen omilostněný kajícník, ale slaví s ním Kristus! Je to slavení církve.
Je samozřejmé, že bez spolupráce s kajícníkem by atmosféra slavení nešla vytvořit. Tedy pokud se kdo uzavře, je neosobní a fakticky nekomunikuje. Naštěstí jsou to naprosté výjimky.

Některé problémy a nešvary spojené se svátostí smíření
Potřebný čas
Z toho, co zde bylo uvedeno, vyplývá, že toto slavení svátosti smíření vyžaduje určitý časový prostor. Forma vyzpovídat se před mší svatou – případně několik jedinců, kdy na jednoho připadne maximálně pět minut, to ovšem neumožňuje. Bylo by vhodnější volit jinou dobu.
Častost
S tím souvisí častost přijímání této svátosti. To je samozřejmě věc zcela individuelní a osobní. Tato svátost by se neměla přijímat „časově automaticky“, rozhodně obnovené svátosti smíření neodpovídá tzv. „zpověď ze zbožnosti“. To asi těžko bude opravdové slavení.
Delší časové intervaly pochopitelně předpokládají osobní duchovní život, reflexi, předkládání svého svědomí Kristu. Ani v tomto případě asi nelze doporučit praktikování této svátosti jedenkrát do roka. Rozhodně bych to nedoporučoval u dětí, protože to souvisí se získáváním určité pozitivní životní praxe. Tato svátost není jen záležitostí úzce mezi mnou a Kristem, ale je záležitostí celé církve. Svými hříchy poškozuji celé společenství církve a tak se jdu také před tímto společenstvím vyznat. Kněz toto společenství zastupuje.
Obsah vyznání.
Částečně už o tom bylo hovořeno. Ideální je: jasné, stručné, s vyjádřením podstaty provinění. Přílišná detailnost je zbytečná, vede k úzkostlivosti, v horším případě až k alibismu. Hutně to probírám s Kristem, když mu hříchy v lítosti předkládám. A On mi je také v tu chvíli „na základě mé lítosti“ – tj. opravdovosti – odpouští.
Jiná věc je, pokud si kajícník chce určité skutečnosti prokonzultovat; nebo ze strany kněze, když vidí potřebu a vhodnost určitého vysvětlení, přiblížení problematiky.
(V dalších pojednáních chci projít Desatero z hlediska „zpytování svědomí“ a předložit některé pohledy na skutečnost hříchu, i když to je téma velmi široké.)

Ad maiorem Dei gloriam – K větší cti a slávě Boží

P. Jindřich Krink